co by utržili za statek. Slyšel jsem, že se takovéhle usedlosti v horách dají i teď v době recese celkem dobře prodat.“ Josette neušla hořkost v jeho hlase a bylo jí jasné, jak moc ho jeho vlastní slova bolí. „Měl jsi něco říct,“ zašeptala a položila mu ruku na loket. „Neměl sis to svoje trápení nechávat jen pro sebe.“ „Vždyť i ty máš svých starostí dost.“ „Ano, ale i tak. Jsem si jistá, že my s Fabianem se spolu nakonec nějak srovnáme. Tohle… tohle je mnohem horší šlamastyka.“ „Fabian má spoustu dobrých nápadů, víš?“ nadhodil jemně Christian. „On je přesně to, co tady potřebujeme. Přinesl sem čerstvý vzduch, nové myšlenky. Možná kdybych to uměl víc jako on, neměl bych takové potíže jako teď.“ Nešťastně se podrbal na čele. „Kvůli tomu jsem byl na schůzi tak podrážděný. Lidi jako Pascal a jeho kamarádíčkové to tady chtějí nechat jako skanzen, aby se sem mohli jezdit dívat, jak je to tu pěkně starosvětské, jenže komuna jim zatím bude umírat před očima. Fabian není jako oni. A už mi i trochu pomohl se v mé situaci zorientovat.“ „Fabian?“ zeptala se Josette příkře. „Tys o tom s Fabianem mluvil?“ „Ano,“ přitakal opatrně Christian. „Dneska se díval na účetní výsledky a ledacos mi konečně vysvětlil. I když to nic pěkného nebylo.“ Josette na to nic neřekla a z toho ticha, které mezi nimi po zbytek cesty panovalo, nedokázal Christian určit, jestli je naštvaná nebo jen překvapená. Véronique za sebou zavřela byt a pomalu sestoupila po schodech na vybetonovaný dvorek, kde už dávno neskákaly děti panáka ani si neházely míčem. Teď tam parkoval městský traktor a sněžný pluh a stály sudy se štěrkem a posypovou solí. Opatrně se odbelhala za roh směrem k vratům a zdálky se k ní zasněženým tichem donesl zvuk zvonku na dveřích výčepu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176826