vost, ale taky by to prozradilo, nakolik jsou mé city nevinně čisté, a to nechci.“ „Vídáte se často?“ „Snažím se s ním vidět pořád. Pod jakoukoliv záminkou. Kvů li tomu jsem se už ocitla v různých směšných situacích.“ „Když tě tak poslouchám, vypadá to, že už spolu chodíte celé týdny.“ „Já sama mám pocit, že po něm jedu celé roky.“ „Zkoušela jsi s ním mluvit, říct mu to?“ „Ty ses zbláznila! Bude mě mít za nymfomanku, která skočí po všem, co se hýbe.“ Běžící skupina se nám začíná ztrácet. Ani jsme si to neuvědo mily, ale obě dvě jsme zpomalily. Zpomalily je eufemismus. Sotva bychom předehnaly škebli při odlivu. Vypadá to, že součástí to hoto klubu nebudeme dlouho. „Když teda o něm nic nevíš, co tě na něm tak přitahuje?“ „Nic, nebo spíš všechno. Jeho pohyby, jeho galantnost, ta jeho klidná síla, která z něj vyzařuje…“ Začnu si ho představovat a zasním se. Sofie hvízdne a řekne: „Teda, vypadá to, že ses na něj pěkně pověsila. Nikdy jsem tě neslyšela takhle mluvit o žádným z tvých chlapů. Ani jsi nevypa dala takhle, když jsi na ně myslela.“ „Moji chlapi, ty na to jdeš nějak zhurta… Byl to hlavně Didier a ten hulvát mi zkazil celé studium, bránil mi vídat se s tebou a nutil mě poslouchat ty svoje příšerné písničky. Odstřihl mě ode mě samotné. Byl to takový parazit. S Rikem je to úplně jiné, ten se na mě nevěší. K čemu se rozhodne, to taky udělá. Nikdy jsem ještě nepotkala někoho takového jako on.“ Zastavily jsme se. Běžkyně už jsou v dálce. Sofie si mě prohlíží s úšklebkem na rtech: „Tak to kvůli němu ses znovu dala na běhání?“ „Ano. Nenech mě v tom samotnou! Doufám, že ho ohromím.“ „Šetři časem a nauč se rovnou lítat, protože i když nejsem žád ná odbornice, připadá mi, že se vznášíš moc vysoko na to, abys mohla běhat po zemi.“ Povzdechnu si a pokrčím rameny.
— 98 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176116
„Já vím.“ Uběhly jsme sotva čtyři sta metrů a jsme celé zplavené. Mě bolí nohy a Sofie se šklebí, protože to přehnala. Ale stejně se tomu zasmějeme. „A co ty a Patrice? Už jsi o něm nemluvila celé týdny.“ Sofie se podívá do slunce a zavře oči. Odpoví na jeden nádech: „Tráví dovolenou se svou ženou a myslím, že bych měla těm jeho slibům přestat věřit. To, že bychom spolu žili, jsou jen vzduš né zámky. On je moje naděje a já jsem pro něj jen milenka navíc.“ Nevím, jestli jí z oka skanula slza, nebo kapka potu. Ptám se jí: „Co budeš dělat?“ Sofie se na mě podívá. „Zkusím být zase svobodná.“ Povzdechne si a pokračuje: „Dobrý pokus o rozptýlení, ale já teď nejsem na řadě s vyprá věním. Můj příběh končí, ale ten tvůj začíná. Víš, Julie, já měla víc chlapů než ty. Svěřím ti tajemství, které jsem ještě nikdy ni komu neřekla a které si těžko sama připouštím. Všechny ty vzta hy a příběhy mě nic nenaučily. Jen mě stály dost iluzí. A taky tu nevinnost, se kterou se do toho všechny pouštíme. Mám tě moc ráda. Když jsme se potkaly, říkala jsem si, jak seš se všemi těmi svými principy staromódní, zatímco já si dopřávala všechno, co se nabízelo. Jediný vážný vztah, který jsem u tebe viděla, byl Di dier a já nikdy nepochopila, jak je možné, že se takhle chytrá hol ka jako ty nechá tak moc zválcovat takovým kreténem. Ale ty jsi do toho šla s důvěrou. Možná v tom je tajemství štěstí. Když tě dneska poslouchám, jak mluvíš o Rikovi, tak takhle já nikdy ne mohla mluvit o žádným z mých chlapů. Moc toho nevím, ale tady na zemi jsem pochopila aspoň jednu věc. Život není tím oprav dovým zázrakem. Ten se hemží všude. Tím skutečným zázrakem je láska, Julie.“
— 99 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176116
23. kapitola Neděle přišla příliš rychle. S Rikem jsem se neviděla a byla jsem z toho smutná i rozmrzelá zároveň. Rozmrzelá, protože vím, že si šel zase zaběhat s ještě větším batohem na zádech, a protože nevím, co má za lubem. Ale když nechám stranou tyhle otázky, tak mi chybí. Už ani nemám chuť pouštět se do ďábelských ma chinací, abych způsobila to, co mi ani osud, ani on sám nedají. Už tak mám dost strach, aby mi smůla znovu nezkřížila cestu. Paní Bergerotová si se mnou dala sraz v 6:30 v pekárně. Říka la, abych zaklepala na dveře skladu, ke kterému se dostanu přes sousední budovu. Na chodníku vidím Mohameda, už pracuje, vyrovnává svoje ošatky se zeleninou na slunci, které sotva vyšlo. „Dobré ráno, Julie, vy jste vypadla z postele?“ „Dobré ráno, Mohamede. Ne, budu pracovat v pekárně. Dnes ráno tam jdu na zkoušku.“ On, který vždycky vypadá tak rezervovaně, tentokrát svraštil obočí: „Co vám mám popřát? Štěstí?“ „Doufám, že to bude stačit.“ „Tak tedy hodně štěstí! A nenechte se vyplašit vším tím rámu sem, co natropí Françoise. Je to vlastně laskavá žena.“
— 100 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176116