Šňupec (Ukázka, strana 99)

aby s tím něco dělal. Ale vždy^ tady byl ještě jiný starý polda, že, skutečný starý platfusák, který odešel na venkov, ale když jste jednou policajtem, zažere se vám to do morku kostí a nikdy se toho nezbavíte.

Elánius se usmál. Možná nastal čas zajít na nějakou tu veselou skleničku s panem Jeminákem.

V téhle denní době nebyla u Skřetí hlavy ani noha, s výjimkou vždy přítomného tria na lavici před hospodou. Elánius se usadil u baru se sklenicí limonády z červené řepy paní Jeminákové a důvěrně se naklonil k hospodskému. „Řekněte mi, pane Jemináku, co by tady tak mohlo zajímat starého policajta?“ Jeminák otevřel ústa, ale Elánius pokračoval: „Obušek z růžového dřeva… Pseudopolská Městská hlídka? Vím, že mám pravdu. To přeci není žádný zločin. Takovéhle místo je sen každého vysloužilého policajta a on si většinou s sebou vezme svůj věrný obušek, aby měl spolehlivého přítele pro případ, že některý z návštěvníků trochu přebere a nedá na přátelskou radu, aby se šel domů vyspat.“ Elánius tec seděl s jedním loktem opřeným o pult a zíral na loužičku zvětralého piva. „Jenže to zaměstnání vás tak trochu pronásleduje, že? A když provozujete hostinec, tak se to násobí, protože tady vyslechnete věci, s nimiž nic neuděláte, protože už poldou nejste. Jenže v duchu víte, že jste. A někde hluboko v duši vám dělá starosti, že se tady v okolí dějí špatné věci. To poznám dokonce i já. To je ten policejní čuch. Cítím to ve vzduchu. Cítím to pod podrážkami bot. Tajemství a lži, pane Jemináku, tajemství a lži.“ Jeminák chvilku velmi okázale otíral zástěrou rozlité pivo a pak, jakoby napůl nepřítomně, řekl: 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175959

„Víte, veliteli Elánie, tady na venkově se věci mají trochu jinak. Lidé si myslí, že venkov je místo, kde se můžete schovat. Jenže ono to tak není. Na venkově vás lidé pozorují, dokud jim nezmizíte z dohledu, už jen proto, že je tady každá zábava vzácná. Jak jste řekl, už nejsem policajt a nemám policejní průkaz, placku ani žádné touhy, které by mě tím směrem vedly. Takže pokud vám to nevadí, mám nějakou práci. Už brzo mi přijdou zákazníci. Dávejte pozor, kam šlapete, Vaše Milosti.“ Jenže Elánius neměl v úmyslu nechat ho tak snadno uniknout. „To je zajímavá věc, pane Jemináku, já sice vím, že máte tenhle hostinec v pronájmu, ale na druhé straně jsem majitelem tohoto panství, což znamená i vaším pronajímatelem. Je mi to líto, ale než jsme se sem vydali, prostudoval jsem si mapu a všiml jsem si, že tenhle hostinec je pořád ještě na naší půdě.

No, co se dá dělat, pomyslel jsem si, ale jednoduše to znamená, že jsem váš nájemce. Vím, že to ode mě není příliš demokratické, ale tak nějak mě napadlo, pane Jemináku, jestli by bylo možné, že ne každý tady v okolí je š^astný, že se v jejich klidném úkrytu objevil velitel Městské hlídky, hmm?“ Před Elániovým duševním zrakem se objevil chudák starý lord Rzezacz, jak mu s výrazem nucené nevinnosti vysvětluje, že tady v okolí není vůbec nic zajímavého.

Jeminákův obličej byl dokonale nehybný, ale Elánius, který se v téhle hře dokonale vyznal, si samozřejmě všiml slabého tiku, který, když jste ho dokázali dekódovat, znamenal: „Ano, ale já jsem nic neřekl a nikdo mi nemůže nic dokázat, že. Dokonce ani vy, příteli.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175959

Další rozhovor na toto téma byl přerušen, když se dovnitř začali jeden po druhém trousit místní synové země, aby oslavili konec pracovního dne. Když procházeli kolem Elánia k výčepu, bylo v jejich očích méně podezření než včera, a tak klidně seděl u své sklenice řepné š^ávy a užíval si chvíle. Jenže to byla chvíle velmi krátká, na jejímž konci se do hospody vevalil kovář a vydal se přímo k němu. „Sedíte na mým místě!“ Elánius se rozhlédl. Seděl na lavici, která vypadala jako všechny ostatní v místnosti, ale byl ochoten přistoupit na možnost, že na té, na níž sedí, je něco mystického, takže vzal svou sklenici, přesunul se k jiné volné lavici a tam si sedl jen proto, aby slyšel kováře: „A tahle je taky moje, jasný?“ No maucta, a je to tady. Předehra a oblíbený úvod ke rvačkám, jenže Elánius nebyl žádný nováček a v kovářových očích viděl výraz muže, který touží někoho praštit a Elánia považuje za ideálního kandidáta.

Cítil v kapse kalhot mírný tlak mosazného boxeru. Když Elánius sliboval své ženě, že si na dovolenou nevezme žádné zbraně, zacházel s pravdou velmi ekonomicky. Na druhé straně, říkal si, boxer není ani tak zbraň, jako způsob, jak si pojistit, že zůstanete naživu. Dalo by se říct, že je to obranný prostředek, jakýsi štít, abychom tak řekli, zvláště pokud jste se potřebovali bránit dřív, než jste byli napadeni.

Elánius vstal. „Pane Jeremiáši, budu vám vděčný, když budete tak laskav a vyberete si nějakou lavici, na níž si chcete dnes večer pohovět, a já si pak v klidu vychutnám svůj osvěžující nápoj.“ 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175959