V rohu mezi zadními stěnami kůlen a přístavků byla slepá ulička dvora, jeho nejvzdálenější a poslední odnož, uzavřená mezi kumbál, záchod a zadní stěnu kurníku – mrtvá zátoka, odkud už nevedl žádný východ. Byl to nejvzdálenější mys, Gibraltar toho dvora, zoufale bijící hlavou do slepé ohrady z vodorovných prken, poslední stěny tohoto světa, která všechno uzavírala. Zpod jejích omšelých trámů vytékala stružka černé, smrduté vody, žíla hnijícího, mastného bláta, která nikdy nevysychala – jediná cesta, která vedla přes hranici ohrady do světa. Ale zoufalství toho smradlavého zákoutí tak dlouho bušilo do hrazení, až uvolnilo jedno z mohutných příčných prken. My chlapci jsme pak dokončili dílo a vypáčili a vytáhli jsme velký omšelý trám z brlení. Tak jsme vytvořili průlom a otevřeli okno ke slunci. Vězeň dvora si mohl stoupnout na prkno položené jako most přes kaluž, a pak se ve vodorovné poloze protáhnout škvírou, která ho vypustila do nového, vzdušného a rozlehlého světa. A tam se rozkládala velká, zdi-
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175955