V rohu mezi zadními stěnami kůlen a přístavků byla slepá ulička dvora, jeho nejvzdálenější a poslední odnož, uzavřená mezi kumbál, záchod a zadní stěnu kurníku – mrtvá zátoka, odkud už nevedl žádný východ. Byl to nejvzdálenější mys, Gibraltar toho dvora, zoufale bijící hlavou do slepé ohrady z vodorovných prken, poslední stěny tohoto světa, která všechno uzavírala. Zpod jejích omšelých trámů vytékala stružka černé, smrduté vody, žíla hnijícího, mastného bláta, která nikdy nevysychala – jediná cesta, která vedla přes hranici ohrady do světa. Ale zoufalství toho smradlavého zákoutí tak dlouho bušilo do hrazení, až uvolnilo jedno z mohutných příčných prken. My chlapci jsme pak dokončili dílo a vypáčili a vytáhli jsme velký omšelý trám z brlení. Tak jsme vytvořili průlom a otevřeli okno ke slunci. Vězeň dvora si mohl stoupnout na prkno položené jako most přes kaluž, a pak se ve vodorovné poloze protáhnout škvírou, která ho vypustila do nového, vzdušného a rozlehlého světa. A tam se rozkládala velká, zdi-
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175955
vočelá stará zahrada. Pořídku roztroušeny v mohutných skupinách, rostly v ní vysoké hrušně a rozložité jabloně, obsypané stříbrným šelestem a rozvířenou síťkou bělavých záblesků. Bujná, pomíchaná, nekosená tráva pokrývala prachovým kožichem zvlněný terén. Rostla tam obyčejná trávovitá luční stébla s pernatými chomáči klasů, rostly tam filigrány planých petrželí a mrkví, pomačkané, drsné a mátou vonící lístky popenců a hluchavek a lýkovité, třpytivé a rzí kropenaté jitrocele, z kterých vysoko vyrážely klasy s hrubými červenými zrny. Celá ta květena, zmuchlaná a péřovitě kyprá, byla přesycená lahodným ovzduším, prostoupená blankytným větrem a prosáklá oblohou. Když člověk ležel v trávě, byl přikryt celým blankytným zeměpisem oblaků a plynoucích světadílů a oddechoval celou rozlehlou mapou oblohy. Od toho obcování s povětřím se listy a výhonky pokryly něžnými chloupky, měkkou vrstvičkou chmýří i drsnými štětinami háčků, kterými jako by chtěly chytat a zadržovat přílivy kyslíku. Ta něžná a bělavá vrstvička snoubila listy s ovzdu-
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175955
ším a propůjčovala jim stříbřitý, šedivý třpyt větrných vln a stinných tesknot mezi dvěma záblesky slunce. Ale jedna z těch rostlin, žlutá, s bledými lodyhami plnými mléčné šťávy a nafouklá vzduchem, vypouštěla už sama ze svých prázdných výhonků vzduch a chmýří v podobě pernatých koulí mléče, které se závanem větru rozsypávaly a nehlasně vsakovaly do blankytného ticha. Zahrada byla rozlehlá, rozvětvená do několika odnoží a měla různá pásma a podnebí. Z jedné strany byla otevřená, překypovala mlékem nebes a vzduchu a podestýlala obloze tu nejměkčí, nejjemnější a nejkypřejší zeleň. Ale jak postupně klesala do hlubin druhé odnože a nořila se do stínu mezi zadní stěnou opuštěné sodovkárny a dlouhou rozpadávající se zdí stodoly, nápadně se zachmuřovala, stávala se nevrlou a nevšímavou, divoce a nepořádně zarůstala, mračila se kopřivami, ježila se bodláčím a prašivěla všelijakým plevelem, až na konci v široké pravoúhlé zátoce mezi zdmi ztrácela veškerou míru a upadala do šílenství. Tam to už nebyl
109
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175955