porcelánovým obličejem. Flora se domnívá, že pomohou navodit atmosféru minulosti. Jí samé se postavičky ani trošku nelíbí; po skončení seance je znovu zavře do dubové skříně. Kolem sošek naaranžuje dvanáct čajových svíček. Do jedné vydloubne párátkem dírku, nasype do ní trošku stronciové soli a pak ji zakryje voskem. Spěšně popojde ke skříni, aby nastavila starý budík. Už to čtyřikrát vyzkoušela. Chybí mu palička, takže namísto zvonění se ozve jen ťukání. Než ho však stačí natáhnout, otevřou se dveře na ulici. První návštěvníci dorazili. Setřesou z deštníků vodu a sestupují po schodech. Flora mrkne do hranatého zrcátka a setká se se svým vlastním pohledem. Zastaví se, nadechne a rukou si uhladí šedé šaty, které si koupila v secondhandu městské charity. Malinko se pousměje a hned působí klidněji. Zapálí vonnou tyčinku a obřadně přivítá Dinu a Askera Sibeliovy. Stařečci si odloží kabát a tlumeně spolu hovoří. Návštěvníci jejích seancí jsou téměř výlučně staří lidé, kteří vědí, že jim ze života mnoho nezbývá. Lidé, kteří se nesmířili se svými ztrátami, kteří se nedokážou vyrovnat s tím, že smrt znamená definitivní konec. Dveře se opět otevřou, kdosi schází po schodech. Starší pár, který tu ještě neviděla. „Vítejte,“ pozdraví je tiše Flora. Právě ve chvíli, kdy se chystá otočit, utkví pohledem na nově příchozích. Nasadí překvapený výraz, jako by spatřila něco zvláštního, otřese se zděšením a pak oba vyzve, aby se posadili. Ode dveří se znovu ozvou hlasy a do sklepa vejde několik posledních hostů. Deset minut po sedmé hodině je jí jasné, že nikdo další nepřijde. Devět lidí, to je koneckonců největší účast, jakou kdy měla — hubený výdělek však na vrácení vypůjčených peněz stejně nestačí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175749