Proč Norové na toto výpalné přistoupili? Jak uvedl poslanec Norského parlamentu Inge Loenning: „Když zastupujete zemi se 4,5 milionu obyvatel a proti vám stojí EU, v níž žije stokrát víc lidí, nemáte na výběr. Nezbývá než podmínky přijmout.“3 Ministr zahraničních věcí Islandu Halldór Ásgrímsson doslova uvedl, že „politika EU vůči severským zemím připomíná neokolonialismus.“4 EU po Islandu žádá nejen přejímání evropských směrnic týkajících se environmentální politiky a vnitřního trhu a odvádění přímých plateb členským zemím EU, ale požaduje i pro Islanďany zvlášť citlivé omezení rybolovních práv Islandu v Severním moři ve prospěch rybolovních práv EU. Dne 18. prosince 2009 byla dojednána Dohoda o pokračování Finančního mechanismu EHP a Finančního mechanismu Norska na období 2009–2014. Evropská unie opět přiměla Norsko, Island a Lichtenštejnsko platit po dobu dalších pěti let členským státům EU finanční příspěvek ve výši 357,7 milionů EUR. Z toho 97 % bude opět platit Norsko.5 350 milionů eur je hodně peněz, ale je to 0,13 % norského HDP. Kdyby Norsko bylo členem EU, museli by Norové platit 3,5 miliardy eur – desetkrát tolik. Evropská unie se pokoušela dojednat podobnou dohodu se Švýcarskem, takže vznikly i „Švýcarské fondy“. Švýcarsko nakonec souhlasilo s platbou 129 milionů eur ročně po dobu 5 let, ale za podmínky, že platby nepůjdou do žádné ze starých členských zemí EU.6 129 milionů eur představuje 0,036 % švýcarského HDP. Švýcarům se tedy opět povedlo dojednat lepší podmínky než Norům. Navíc dohoda EU se Švýcarskem byla sepsána jako nezávazné memorandum, a tak ji také Švýcaři interpre-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175616