„Měly bychom se schovat,“ navrhnu. Pokud nestříleli oni, oheň zřetelně prozrazuje naši pozici. Vzedme se ve mně zlost a tváře mi zrudnou. Sedíme tu jako dvě bezmocné kachny, protože dva muži mi řekli, co mám dělat, a já se řídila jejich rozkazy, jako by jejich vůle měla větší váhu než moje. Lisa odmítá odejít. „On se pro nás vrátí.“ „Musíme se zachránit.“ „Tak tedy běž. Já zůstávám.“ „Jestli se tam něco semlelo, další na řadě jsme my. Střelba hovoří jasně.“ „Mně je to fuk.“ Zůstáváme. Lisa sedí u ohně a objímá si kolena, zatímco já civím do temnoty a držím příšery z dosahu pouhou silou vůle. Minuty se vlečou. Noc převzala vládu a zdá se nekonečná. Opřu se o drsnou kůru stromu. „Jestli se chceš prospat, budu držet hlídku.“ Lisa na mě slepě hledí skrze plameny. Oheň je tenká maska skrývající její emoce. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, ale oheň se neustále mění. Vytváří krajinu z vrcholků a údolí. Tento topografický taneček se promítá na Lisinu tvář. Z mého pohledu se zdá, že se rozpouští a stéká vzhůru. Jako by se pootevřela časová brána a já nakrátko nakoukla do budoucnosti. Vidím, jak se Lisina pleť krabatí jako celuloid. Nepatrné množství tuku, který jí zbyl, pobublává, dokud z ní nezbude víc než stopa ve vzduchu, v mých plicích a na kůži. V té chvíli se z mé paměti vynoří vzpomínka, jako by na tuto příležitost čekala celé věky. Hlas patří Dereku Keenovi, který v deváté třídě seděl v poslední lavici. Máme fyziku. Když se vedle vás někdo uprdne a vy to cítíte, znamená to, že prostřednictvím molekul vdechujete jeho hovno. Sice za tuhle hlášku zůstal po škole, ale důležitější bylo, že se od učitele, kterému se málokdo zavděčil, dočkal zdráhavé odpovědi: Technicky vzato máte pravdu, pane Keene. Pan Crane. Zajímalo by mě, zda zemřel na Bílého koně. Určitě ne. Už tehdy byl artefaktem z dávných dob. James později žertoval o tom, jak toužebně si přál, aby mohl obličej pana Cranea datovat pomocí uhlíkové metody.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175600