pejsek se jmenuje Šalamoun, představ si. A Benovi se moc líbil. Pustili jsme je a oba se dokonce vykoupali, i když je taková zima. Proto je tak špinavý, vyválel se potom v hlíně. Bože, já mám ale hlad. Nakoupila jsi? – Ne, mami. Přišla jsem před chvílí ze školy. Budeme psát písemku, musím se učit. Matka se tvářila, že neslyší, jako vždycky. Fanny slyšela, jak otvírá dvířka skříněk v kuchyni. – Není něco v mrazáku? Ano, skvělé. Zapečená ryba. Musím se najíst. Jak dlouho se má péct? Čtyřicet minut? Bože můj. To umřu hlady. A chce se mi strašně čůrat. Doběhla do koupelny a posadila se na záchod, zatímco Fanny se zaťatými zuby čistila psí tlapky. Proč jenom její matka musí nahlas projevovat všechny svoje potřeby, aby všichni na světě každičkou vteřinu věděli, jak se cítí? Vztek se v ní hromadil. – Utřeš ho potom pořádně, aby nenastydl, viď? řekla matka, zatímco se na záchodě utírala. – Ano, mami. Jak by to bylo krásné, kdyby měl někdy někdo takovou starost o ni samotnou. Když vyšla z koupelny, ležela matka se zavřenýma očima na gauči. – Jsi unavená? – Ano, musím si trochu odpočinout, než půjdu do práce. Dáš to jídlo do trouby, až bude rozehřátá? – Jasně. Posadila se v kuchyni. Máma asi usnula. Chová se jako velké dítě, říkala si Fanny, když prostírala na stůl. Byly čtyři hodiny. Takže má tři hodiny času. Dvě na učení, doufala, a jednu na to, aby se připravila. – Ty si nedáš? divila se matka, když před ní Fanny postavila jídlo. – Ne, nemám hlad. Dám si něco později. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175572