neudělám. Chci tu zůstat. Chci zůstat tady v týhle škole. Nikdá to víckrát neudělám, slibuju.“ Přitiskla se ke mně. Pohladila jsem ji po vlasech a ucítila pod prsty sponky s kačenkami. „Sheilo,“ zeptala jsem se, „nikdy tě nevidím plakat. Copak ti nikdy není do breku?“ „Já nebrečím, nikdy.“ „Proč ne?“ „Tak mně žádnej nemůže ublížit.“ Trochu mě tím vyděsila. „Co tím myslíš?“ „Žádnej mně nemůže ublížit. Nevědí, že to bolí, když nebudu brečet. Tak mě nemůžou ublížit. A žádnej mě taky nedonutí brečet. Ani můj taťka, když mi nařeže. Ani pan ředitel Collins. Vidělas to. Nebrečim, ani když mě bouchne tím klackem. Vidělas to, ne?“ „Ano, viděla jsem to. Ale copak ti není do breku? Nebolelo to?“ Dlouhou dobu neodpovídala. Chytla se mě za ruku a šeptla: „Tak nějak to bolí.“ Dívala se na mě. „Někdy trochu brečím, v noci, někdy. Můj taťka nepřijde domu, někdy až hodně pozdě, a já musim zůstat sama, a tak se zabojím. Někdy trošku brečím. Tadyhle v očích je mokro. Ale odeženu to pryč. Brečení nebude na nic dobrý, a přinutí mě myslet na Jimmieho a na mojí mámu, když brečím. Pak se mi po nich zastejská.“ „Někdy to pomůže.“ „Mně to nikdy nepomůže. Nebudu nikdy brečet. Nikdy.“ Otočila se a seděla teď tváří ke mně. Objímala jsem ji a ona si pohrávala s knoflíky na mé košili. „Ty někdy brečíš?“ zeptala se. Přikývla jsem. „Někdy. Hlavně když se necítím dobře, tak brečím. Nemůžu s tím moc dělat, prostě začnu plakat. Ale cítím se pak líp. Pláč není vůbec tak špatný. Odplaví to, co tě bolí, když mu to dovolíš.“ Pokrčila rameny. „Já to nedělám.“ „Co budeme dělat, Sheili? Jak napravíme, cos provedla ve třídě paní Holmesové?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175523
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.