četl stejné vyjádření například od dzogčhenového mistra Namkhaje Norbua. Tito lidé také společenství nepotřebují, působí však ve společenstvích, které kolem nich vzniknou jen z čisté lásky, která je poznáním sebe a pravdy, která osvobozuje a pomáhá osvobozovat i druhé opravdové hledající. To je ona láska a skutečné přání dobra všem bytostem v praxi. O této lásce nemáte ale ani ponětí, nedá se totiž vymyslet, lze ji pouze sdílet ve společném satsangu. Právě tato nezištná láska mistrů, která se projevuje ve společné meditaci, je oním pravým soucitem, o kterém nemá většina lidí ani ponětí a není schopna to ani pochopit. Současně se také nedá ztratit žádnou dogmatickou činností, která napadá tato společenství ducha. Podle vás však tito lidé a jiní praví mistři jsou vůdci sekt, jak jsme od vás již několikrát slyšeli. Přesně tak je označují i ti, co si nárokují výhradní postavení v duchovní oblasti, jako je třeba katolická církev, která je dogmatikům tak blízká. Poznámka: U některých křesťanských světců (viz třeba sv. Bernard) bych si nebyl tak úplně jist, že se jednalo o skutečné plně realizované mistry, zejména u těch, co pak dokonce žehnali křižáckým výpravám apod. To je také projev dogmatismu a vyvolenosti jedné skupiny nad druhou. Vždy platí: „Podle skutků poznáte je.“ Prohlášení svatosti v katolické církvi zdaleka neznamená, že se jednalo o duchovního mistra nebo pravého světce. To je právě to nebezpečí různých „duchovních zkušeností“ a „prozření“, která nejsou trvalým stavem anebo se neodehrávají na podkladě trvalého vědomí sebe sama v našem pravém Já. Jsou pak často jen záminkou ega ke svému dogmatickému působení, ať již v nevědomosti vědomé nebo nevědomé, což v důsledku je totéž. Malý výčet témat (často skrytých), která lze pravidelně očekávat od dogmatiků: Mistr není nutný, ego je naprosto svobodné. Společenství duchovních přátel je nebezpečná sekta, která musí být zničena. Zkušenost Já je neslučitelná s uvědomováním jiných zkušeností. Ego není zase takový problém, v podstatě je božské. Realizátor nemusí usilovat současně s působením milosti. Převracení a překrucování toho, co se hodí, neschopnost vyjádřit se k nauce jako takové, kromě svých dogmatických výroků. Skryté hlásání o mistrech jako o Ramanu Mahárišim, že nerealizoval, o Ježíšovi, že měl mysl plnou ďábla apod. Urážky těch, co píší o nauce a poukazují na působení zla, nebo těch, co vyjadřují nesouhlas s jejich počínáním. Jinými slovy budou dále napadat a překrucovat nauku, mistra a duchovní společenství. Jsou tak jasně identifikovatelní. Duchovní praktici a opravdoví hledající již nemohou ani brát vážně, co tito lidé píší. Proč píši o dogmatismu, nevědomosti a zlu, které šíří? Ježíš byl podle A. Popova také tím, kdo měl ďábla ve své mysli, neboť také velice často varoval před zlem převlečeným za dobro, varoval před vlky v beránčí kůži, před záměnou zdánlivého dobra a duchovnosti za farizejství a před působením zla. Také byl znám svým vyháněním duchů a odstraňováním zla a nevědomosti. Ježíš musel mít asi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175488