hrál a zpíval tuto cynickou píseň a zejména když dospěl k onomu: prostě těpic a nehledej mě víc, zvedla se jedna z dívek z vesnice Mlhová a odešla. Vůčihledě to nebyl běžný odchod, vypadalo to tak ostentativně demonstrativně. Zbylí mladí lidé z Mlhové na Ditu a na Skřivana přísně hleděli. No těbůh, řekla si Dita, takže zase nějakej průšvih, a ani přesně nevím, jakej vlastně konkrétně. „Jakej byl?“ vrhla se na Ditu Sylvie div ne skokem z verandy. „Tak jakej byl?“ volala Vilemína z otevřeného okénka chajdy. „A jakej byl ten za komínem?“ volala zas naopak Dita na Sylvii. „Byl strašně zajímavej,“ šťastně se natřásala Sylvie. Na dlouhém a širokém dřevěném stole zabírajícím tři čtvrtiny verandy byl neodmyslitelný vikslajvant a na něm pak hrníčky na kafe, skleničky na víno, samozřejmě flaška, sáček úžasně mastných brambůrků s česnekem, popelník s vajgly a dvě otevřené konzervy, které se (obě) jmenovaly trenčanský párek s fazolí. Vyjídaly je vidličkou a za studena, neboť kdo by se s tím ohříval, jenom kretén. Slunce zvolna putovalo k západu, vodáci halasili už ne z lodiček, nýbrž z oken hospod. Řeka mlčela, šustilo jen rákosí. Rachotily vlaky, zvláště ty nákladní, těžce se vlekoucí a dlouhé jako odpolední vyučování. Někdejší vedro rozháněl soumrak a vítr od řeky, tichý a zasněný. V jednu chvíli se ozvalo jakési žbluňkavé žuchnutí, jak jeden z rybařících bratrů zahučel do vody. Ale neutonul, vyhrabal se odtud a mokrý jako vydra se smutně vlekl k chatě. Trochu rambajs se nesl také od chaty osmadvacetiletého Víta Rendla, který se teď navečer evidentně opil. Tomu se ovšem nikdo nemohl divit, když jej i v období rekreace hlídalo pět zjevně zlých žen z příbuzenstva. „Je to fakt malíř,“ zářila Sylvie. „Ten za komínem, jo?“ řekla Vilemína. „Jo. Ten za komínem. Je to malíř,“ vydechla Sylvie.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174996
„Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku,“ řekla Dita. „A pod hruškou talíř. Sláva, ty jsi malíř.“ Kouřila cígo a zírala z verandy na řeku. „Je to fakt malíř!“ pištivě se bránila Sylvie. „A jak to poznáš zrovna ty?“ zaútočila Vilemína. „Pokud vím, tak na základce nad tvejma výkresama všichni brečeli smíchy. I učitelé. Ne že by tě chtěli ranit, ale prostě se nemohli ovládnout. Zvorala jsi i Ferdu Mravence, a ten je lehkej, jenom černý kolečka, ruce, nohy a šátek.“ „Netvrdím, že malíř jsem já. Říkám, že von je malíř.“ „Co jako maluje?“ řekla Dita. „Krajinky asi, ne?“ domnívala se Vilemína. „Za komínem má výhled po krajině.“ „Taky jsem myslela, že krajinky,“ polkla Sylvie. „Jenomže maluje nosy.“ „Vosy?“ nerozuměla Dita. „Nosy?“ nevěřícně vydechla Vilemína. „Má teď prostě takový vobdobí,“ přísně vysvětlila Sylvie. „Malíři maj různý vobdobí. Třeba modrý nebo tak. Tak tenhle má vobdobí, kdy maluje nosy.“ „Ale,“ hlesla Vilemína, „proč je maluje za komínem?“ „On za komínem nemaluje. On za komínem číhá.“ „Ano?“ řekla po chvíli Dita. „No ano,“ přisvědčila Sylvie. „Říkal, že vylezl na komín, aby vyhlížel krásnou dívku, se kterou bude hovořit o malířství.“ „A hovořili jste… o malířství?“ položila otázku Dita, když si předtím dlouze lokla laciného červeného. „Chvíli jo. A potom… Teda holky, to byste nevěřily…“ Zíraly na ni beze slova. „Potom mě požádal o ruku!“ „Na komíně?“ Ditě se zachvěl hlas. „Né, to až když jsme slezli na louku.“ „Cos mu na to řekla?“ Pokrčila rameny: „Řekla jsem, že to nejde. Že mi ještě není osmnáct.“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174996
„Tos řekla dobře,“ pochválila ji Vilemína. „A co von?“ „No právě! To budete koukat. Je to fakt zajímavej člověk. Říkal, že nenávidí, když něco nejde. A že to jít prostě musí. A furt dokola opakoval: Co mám dělat, abys řekla ano? Co mám dělat? A já na to: Svlíkat se a běhat! A víte, co udělal on?“ Očima jí visely na obličeji a nedýchaly. „Ne!“ řekla pak Dita. „Právě že jo.“ „Svlíknul se a běhal?“ „Jo.“ „Do naha?“ „Jo.“ „To musí bejt teda fakt zajímavej člověk,“ prohlásila Vilemína. Vyhodily prázdné konzervy, pozavíraly okénka s malovanými okenicemi, zamkly chatrné dveře a chutě pokračovaly v práci na rozhlasové hře. Zoufalá princezna se na melodii československé státní hymny dojemným smutným zpěvem loučí se způsobem života, který doposud vedla a po němž se jí bude stýskat. Zpívá: Kde rum je můj, kde rum je můj? Sbohem krásná flaško hnědá, v klášteře se chlastat nedá, všude skví se hrůzy květ, napiji se naposled! A tu je ta prázdná flaška, prázdná flaška, konec můj, prázdná flaška, konec můj. Sbohem vodko bílá, sbohem vodko bílá, sbohem vodko bílá, sbohem vodko bílá, byla v tobě síla, sbohem vodko bílá, klášter mě naučí…
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174996