hrál a zpíval tuto cynickou píseň a zejména když dospěl k onomu: prostě těpic a nehledej mě víc, zvedla se jedna z dívek z vesnice Mlhová a odešla. Vůčihledě to nebyl běžný odchod, vypadalo to tak ostentativně demonstrativně. Zbylí mladí lidé z Mlhové na Ditu a na Skřivana přísně hleděli. No těbůh, řekla si Dita, takže zase nějakej průšvih, a ani přesně nevím, jakej vlastně konkrétně. „Jakej byl?“ vrhla se na Ditu Sylvie div ne skokem z verandy. „Tak jakej byl?“ volala Vilemína z otevřeného okénka chajdy. „A jakej byl ten za komínem?“ volala zas naopak Dita na Sylvii. „Byl strašně zajímavej,“ šťastně se natřásala Sylvie. Na dlouhém a širokém dřevěném stole zabírajícím tři čtvrtiny verandy byl neodmyslitelný vikslajvant a na něm pak hrníčky na kafe, skleničky na víno, samozřejmě flaška, sáček úžasně mastných brambůrků s česnekem, popelník s vajgly a dvě otevřené konzervy, které se (obě) jmenovaly trenčanský párek s fazolí. Vyjídaly je vidličkou a za studena, neboť kdo by se s tím ohříval, jenom kretén. Slunce zvolna putovalo k západu, vodáci halasili už ne z lodiček, nýbrž z oken hospod. Řeka mlčela, šustilo jen rákosí. Rachotily vlaky, zvláště ty nákladní, těžce se vlekoucí a dlouhé jako odpolední vyučování. Někdejší vedro rozháněl soumrak a vítr od řeky, tichý a zasněný. V jednu chvíli se ozvalo jakési žbluňkavé žuchnutí, jak jeden z rybařících bratrů zahučel do vody. Ale neutonul, vyhrabal se odtud a mokrý jako vydra se smutně vlekl k chatě. Trochu rambajs se nesl také od chaty osmadvacetiletého Víta Rendla, který se teď navečer evidentně opil. Tomu se ovšem nikdo nemohl divit, když jej i v období rekreace hlídalo pět zjevně zlých žen z příbuzenstva. „Je to fakt malíř,“ zářila Sylvie. „Ten za komínem, jo?“ řekla Vilemína. „Jo. Ten za komínem. Je to malíř,“ vydechla Sylvie.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174996