vuje se v podobě smyslového vyzařování ideje. Umění samo prochází třemi etapami. V první, symbolické, která zahrnuje všechnu uměleckou tvorbu před antickým Řeckem, duch teprve hledá svůj pravý umělecký výraz, a umění proto nedosahuje jednoty obsahu a formy. Ve svém klasickém stadiu nachází umění v Řecku tuto jednotu „v zobrazení substanciální individuality pro smyslový názor“.37 Konečně v romantickém stadiu, zahrnujícím éru křesťanství, dochází opět k odtržení obsahu od formy, protože umění tu „poukazuje již na vyšší formu vědomí, než je ta, kterou dovede dávat umění“.38 — Vidíme, že v Hegelově pojetí vrcholné historické údobí epiky je zároveň vrcholným údobím umění vůbec. Jak pasáž o klasičnosti, tak předtím rozbor ideje uměleckého krásna ukazují, že tato historická shoda není něčím náhodným a vedlejším, že Hegelovo pojetí umění lze charakterizovat jako epické. To, co Hegel pokládal za konec éry umění, bylo spíše koncem určitého typu umění, s nímž se Hegel ztotožnil, a dovršením pojetí nového. Podle Patočky v devatenáctém století „literatura opouští původně epickou půdu, půdu světa, a staví se na půdu docela jiného smyslu, ne takového, který je předem dán, nýbrž toho, který musíme sami vytvořit nebo spoluvytvořit svobodným rozhodnutím“.39 — Nepotvrzuje však toto tvrzení právě Hegelův názor, že doba, která umožňovala vznik děl ryzí epiky, dávno minula? Jaké je konkrétně Hegelovo pojetí klasické formy umění, že nás opravňuje nazývat ho epickým, a jak se liší toto nevědomé epické Hegelovo pojetí umění vůbec od jeho vědomého pojetí epiky a jakým způsobem ono neuvědomované pojetí toto vědomé podmiňuje? G. W. F. Hegel: Estetika I (přel. J. Patočka), Praha, Odeon 1966, str. 239. 38 Tamtéž, str. 325. 39 J. Patočka: Epičnost a dramatičnost, epos a drama, in Divadlo 17, 1966, č. 10, prosinec, str. 5. 37
(99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174848