za právě zrozenou republiku a jejího presidenta, to nikde v pozemských análech nemohlo být zachyceno. Ve škole jsme v oněch válečných letech měly také hlaholit „Zachovej nám, Hospodine“, když jsme byly při různých slavnostech, ať císařových narozeninách, ať oslavách utrpěných vítězství c. k. armády, nahnány, všechny ročníky, do prostorné kreslírny, náležitě vyzdobené a opatřené harmoniem. Po slavnostním projevu ředitelově – zdá se, že projevy jsou staré jak svět a věčné jak juchtové boty – došlo na hymnu; mlčely jsme jako zařezané, aniž jsme se nějak předtím domluvily. Ozvalo se jen pár tenkých hlásků několika šprtů ke zvukům harmonia, za nímž se potila naše učitelka zpěvu Božena Hanková. Ředitel měšťanky, starý učitelský byrokrat, jediný černožlutý patriot ve škole, nás ovšem potom sjel. Příště se tedy hlaholilo: „Zachovej nám hospodyně“ – to fortissimo – a pak, pod pláštíkem původního textu zpívaného šprty, ztlumené piano: „plnou mísu knedlíků, ať jsou hodně omaštěné, ať nám lezou do krku.“ A závěr, zase fortissimo: „Říš rakouská se pomine, sláva vlasti, trádyadá.“ Kde jsme ten text sebraly, bůh ví, bylo to ve vzduchu. A bylo to velezrádné. Ale říďa slyšel mohutnou mnohohlasnou melodii, nevnímaje text. Byl nahluchlý. Božena Hanková a ostatní kantoři, nejsouce nahluchlí, se uculovali. V příští hodině zpěvu nás Hanková naučila srbochorvatskou či slovinskou písničku, kterou sluchem pochytila na poslední dovolené na území bývalé Jugoslávie. Ani ona si nebyla jista přesností textu, ale podtext byl jasný, a z onomatopoické třetí řádky veršíků jsme měly legraci. Zpívaly jsme, až se okna třásla: „Zajčky so skakali so lovca zakopali skovik-skovik-skovik-skovik saj lovca več nebo
Sova je ujkala je gor na trngi stala skovik-skovik-skovik-skovik saj lovca več nebo“
a chtělo se nám skákat jako zajíčkům v písni, protože lovce zakopali.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174719