přeložily nerovnosti. Normativně ani prakticky nemůže obstát žádná „sebeobrana společnosti“, která není zároveň sebeobranou znevýhodněných, byť v jistém smyslu před společností. Není náhodou, že volební právo vybojovaly dělnické a socialistické strany. Není náhodou, kdy se objevuje krize demokracie – že to je právě v době charakteristické majetkovou a potažmo mocenskou asymetrií, které se vyvazují z dalších a dalších omezení času a prostoru, jak je patrně nejviditelnější na zrychlování finančních operací, jaké nemůže kontrolovat žádná demokratická moc. Na jedné straně někteří příslušníci finanční i ideologické elity opakují staré známé pochyby o racionalitě většiny a ptají se, zda nespojit volby s majetkovým cenzem, někteří dokonce přicházejí i s biologizujícím diskurzem a prohlašují demokracii za evoluční nevýhodu Západu. Na straně druhé se v širokých vrstvách společnosti šíří pohrdání demokratickou politikou coby doménou nezbytně zkorumpovaných politiků, v českém prostředí má vyostřenou podobu útoků na „zloděje snu“ z roku 1989. Demokracie je pod útokem, zároveň přitom není jasné, čím vlastně je. V jednom svém významu je pouze jinou dimenzí třídně jasně rozdělené společnosti: na politickém trhu soupeří oligopol stran s pořizovacími náklady, které jsou pro velkou skupinu občanů nedostupné. Profesionalizace volebních kampaní a „politické komunikace“ jako celku jen prohlubuje toto ekonomické odcizení politiky. Ve stejné míře, v jaké je pro většinu lidí demokratická politika málo demokratická, je zároveň pro některé aktéry demokratická příliš – politické strany se přece jen obracejí na společnost jako na celek, potřebují ke svému 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174502
fungování nejen soukromé firmy, které jim dají prostředky na kampaň, ale také poptávku občanů-voličů. Paradox, kterým je krize demokracie, tak zároveň představuje indikátor obnovy třídního konfliktu. To, že si jej uvědomuje především třída bohatých, která nešetří stigmatizující, agresivní a třídní rétorikou, na tom nic nemění. V situaci, kdy se třídní válčení bohatých a pravice obrací nejen proti sociálnímu státu, ale i proti demokracii samé jakožto dvěma dimenzím třídního kompromisu, je to rovněž indikátor toho, že pouhá jejich obrana je v rodícím se třídním konfliktu nedostatečná, znamená zaujetí postoje dopředu poražených: bránit kompromis, kterým již druhá strana sporu pohrdla, nedává žádný smysl. Je třeba promýšlet takové podoby demokracie a přerozdělování, které se dotknou kořene problému: nekontrolovaného růstu soukromého vlastnictví a moci. Ač to může znít paradoxně, možnost obrany před rozdělováním společnosti neskýtá odvolávat se k její jednotě, ale vzít vážně toto rozdělování a domyslet je podél těch hranic, které jsou nejpodstatnější a nejvíce ohrožující. Ohrožení demokracie a znesvobodnění většiny jednotlivců jsou negativními externalitami nezpochybňovaného soukromého vlastnictví. Politika, která chce obnovit demokracii jinak než jako pokračování ekonomické nerovnosti jinými prostředky, musí soukromé vlastnictví politizovat.
V obklíčení lumpy? Počínající kastovní struktura společnosti se překládá do ideologie rozdělování, jehož objektem může být 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174502
etnická skupina (Romové), náboženství (muslimové) i stát (Řecko). Její základní strukturu známe – nějaká skupina, většinou chudá a okrajová, se soustavně dopouští morálně zavrženíhodných praktik (ať už zneužívání sociálních dávek, terorismu či falšování statistik), které se dlouhou historií vytváření krátkých spojení pro nás stanou hlavním rysem této skupiny. V tom není nic, co by specificky souviselo s krizí. Ta ovšem vstupuje do rozdělování, potřebných i pro „normální chod“ kapitalismu, jejich dramatizací. S eskalací konkurence o nedostatkové zdroje se také dramatizuje rozdělování: praktika, která dělá danou skupinu v příslušných očích zároveň danou skupinou a zároveň skupinou zavrženíhodnou, je rovněž praktikou, která je vnímána jako zásadní ohrožení. Zneužívání sociálních dávek se z prohřešku mění v ránu pod ponor těžce zkoušenému státnímu rozpočtu, malou zemi na jihu Evropské unie je třeba poslat do třetího světa proto, že její vcelku zanedbatelná ekonomika by se mohla stát shnilým jablkem, od nějž by se nakazil celý sud. Je to logické – pokud skončila perspektiva budoucnosti, v níž bychom všichni měli časem šanci se proměnit a vyrovnat, je jasné, že zavrženíhodné vlastnosti jsou platné napořád a zároveň představují fatální nebezpečí. Jsme svědky nové identitní politiky, která už nevnímá odlišnost jako obohacující střípek do mozaiky, ale jako klíčové ohrožení. Popřením druhého se hodlá potvrdit, ve skutečnosti se jím promění. To můžeme dobře pozorovat na otevřeném i latentním anticiganismu (do latentního patří i Drábek či Nečas se svým „sebereme dávky těm, kteří odmítají pracovat“, neboť se jedná o pomrkávání na společnost, v níž přece všichni víme, kdo odmítá pracovat). 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174502