„Slyšela jsem, že nikoho nemáte. Jak dlouho spolu chodíte?“ zeptala se Dana konverzačním tónem. Ani jeden z nás neodpověděl. „Pár měsíců,“ řekla jsem na konec a uvažovala, jestli si tím u ní nepokazím svou ctnostnou pověst. Usmála se. „To je hezké.“ Zase mi to začalo být nepříjemné a chtěla jsem co nejrychleji odejít. Pokusila jsem se posadit a ona ke mně přispěchala. „Pode přete ji někdo z druhé strany.“ Když se Bastien ani nepohnul, Seth se konečně vrhl do akce. Podepřel mě a pomohl mi vstát. Bylo na něm znát, že je nervózní, když se mě musí dotýkat v tomhle těle. Podepíral mě, ale sna žil se ode mě držet co nejdál. Jeho pohyby působily neohrabaně a nepřirozeně, takže nás Dana bezpochyby musela považovat za ještě větší podivíny než předtím. Ona a Seth mi pomohli nastoupit do auta a Bastien nás násle doval s našpulenými rty. Když už jsem seděla, Dana mně a Setho vi ještě udělila na rozloučenou několik rad, jak ošetřovat kotník. „Díky za pomoc,“ pověděla jsem jí. „Rádo se stalo. Příště buďte opatrnější.“ Podívala se na hodin ky. „No, já už bych taky měla jít domů.“ „Opravdu už musíš?“ zeptal se Bastien hloupě. „Tedy, mys lím, že není třeba spěchat…“ „Díky, ale ne. Bill by si dělal starosti, co se mnou je.“ Vykročila ke svému domu a my se Sethem jsme vyjeli. Ještě jsem si všimla Bastienova výrazu. Zítra ráno mu asi moc dobře nebude. Byli jsme už skoro ve městě, když Seth konečně promluvil. „Můžeš se… no… proměnit? Tohle je vážně divné.“ „Co?“ Nepřítomně jsem zírala z okna, zcela zaujatá světly vel koměsta. „Aha. Jasně.“ Po chvilce už ze mě zase byla Georgina Kincaidová, kterou znal. „Díky. Takže… Ani nevím, jestli chci vědět, co se tam dělo…“ „To radši opravdu vědět nechtěj,“ řekla jsem a otočila se, abych viděla na zadní sedadlo. „Co děláš?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174402