„Slyšela jsem, že nikoho nemáte. Jak dlouho spolu chodíte?“ zeptala se Dana konverzačním tónem. Ani jeden z nás neodpověděl. „Pár měsíců,“ řekla jsem na konec a uvažovala, jestli si tím u ní nepokazím svou ctnostnou pověst. Usmála se. „To je hezké.“ Zase mi to začalo být nepříjemné a chtěla jsem co nejrychleji odejít. Pokusila jsem se posadit a ona ke mně přispěchala. „Pode přete ji někdo z druhé strany.“ Když se Bastien ani nepohnul, Seth se konečně vrhl do akce. Podepřel mě a pomohl mi vstát. Bylo na něm znát, že je nervózní, když se mě musí dotýkat v tomhle těle. Podepíral mě, ale sna žil se ode mě držet co nejdál. Jeho pohyby působily neohrabaně a nepřirozeně, takže nás Dana bezpochyby musela považovat za ještě větší podivíny než předtím. Ona a Seth mi pomohli nastoupit do auta a Bastien nás násle doval s našpulenými rty. Když už jsem seděla, Dana mně a Setho vi ještě udělila na rozloučenou několik rad, jak ošetřovat kotník. „Díky za pomoc,“ pověděla jsem jí. „Rádo se stalo. Příště buďte opatrnější.“ Podívala se na hodin ky. „No, já už bych taky měla jít domů.“ „Opravdu už musíš?“ zeptal se Bastien hloupě. „Tedy, mys lím, že není třeba spěchat…“ „Díky, ale ne. Bill by si dělal starosti, co se mnou je.“ Vykročila ke svému domu a my se Sethem jsme vyjeli. Ještě jsem si všimla Bastienova výrazu. Zítra ráno mu asi moc dobře nebude. Byli jsme už skoro ve městě, když Seth konečně promluvil. „Můžeš se… no… proměnit? Tohle je vážně divné.“ „Co?“ Nepřítomně jsem zírala z okna, zcela zaujatá světly vel koměsta. „Aha. Jasně.“ Po chvilce už ze mě zase byla Georgina Kincaidová, kterou znal. „Díky. Takže… Ani nevím, jestli chci vědět, co se tam dělo…“ „To radši opravdu vědět nechtěj,“ řekla jsem a otočila se, abych viděla na zadní sedadlo. „Co děláš?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174402
„Nemáš tam náhodou sušenky?“ „Ehm… ne. Došly mi.“ S povzdechem jsem se uvelebila na sedadle. „Umírám hlady. Moc dlouho už to asi nevydržím. Určitě tu nemáš nic k jídlu?“ Zvlnil rty do nepatrného úsměvu. „Ne. Je mi líto. Chceš se někde zastavit?“ „Ano!“ Zastavil u okénka rychlého občerstvení Taco Bell, a když jsem mu pověděla svou objednávku, zatvářil se překvapeně. Po chvíli mi podal sáček se čtyřmi tacos, dvěma burritos a tastadou. Vrhla jsem se na jídlo dřív, než jsme vyjeli zase na silnici. Když jsme dojeli před můj dům, nedal mi šanci si zakulhat. Bez námahy mě zvedl do náruče, skoro jako O’Neill v jeho romá nech. Kdybych nebyla tak zkouřená a necpala se u toho, bylo by to úžasně romantické. „Myslíš, že jsem divná, viď?“ zeptala jsem se ho, když mě po ložil do postele a sám usedl na kraj. Seth už o mě jednou pečoval, když jsem byla opilá. Ve srovnání s ním jsem si připadala nezod povědná. „No, s tou tostadou jsi to trochu přehnala, ale už jsem viděl horší věci.“ „Ne… Myslela jsem…“ Zaváhala jsem. „Možná sis toho nevši ml, ale tak nějak jsem kouřila… takovou věc.“ „Jo. To mi došlo.“ „Aha. Promiň.“ Hladově jsem se zakousla do burrita. „Proč se omlouváš?“ „Protože… ty takové věci neděláš.“ „Co nedělám?“ „Nekouříš trávu. Nepiješ. Ježíši, ty nepiješ ani kafe. Nemyslíš si o mně, že jsem… zkažená?“ „Zkažená?“ zasmál se. „To těžko. A ty myslíš, že jsem nic z toho nikdy nezkusil?“ To pomyšlení mě natolik šokovalo, že jsem si dokonce dala pauzu i ve svém obžerství. „No… já nevím. Prostě jsem před pokládala, že ne. Buď tohle, anebo že se ti přihodilo něco tragic kého… Třeba že ses opil a vyboural se, nebo jsi běhal nahý na veřejnosti, takže se teď takovým neřestem vyhýbáš.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174402
„To by byla vážně tragédie. Ale buď v klidu. Na univerzitě jsem si dopřával neřestí habaděj. Proto mi trvalo šest let, než jsem odpromoval. Kvůli tomuhle a taky proto, že jsem párkrát změnil obor. Nakonec jsem se rozhodl, že budu abstinovat úplně od vše ho. Byl jsem sám sobě protivný. Za střízliva se lépe píše a navíc, když jsem opilý nebo zkouřený, plácám hlouposti.“ „Jo,“ souhlasila jsem a uvažovala, co všechno jsem plácla dneska večer já. Moc jsem si toho nepamatovala. „Takže si o mně myslíš, že jsem… zkažená a zhýralá?“ „Ne. Teda pokud si neubližuješ.“ Podezíravě pohlédl na můj kotník. „Jinak mi na tom nezáleží. A upřímně, jednou z věcí, co se mi na tobě líbí, je, že jsi tak… živá.“ Sklopil zrak a zamyslel se. „Ničeho se nebojíš. Jsi statečná. Nebojíš se užívat si. Prostě si dě láš, co chceš. Líbí se mi, že vedeš tak bouřlivý život. Závidím ti to. Je to legrace.“ Usmál se. „Vždycky jsem myslel, že chci partnerku, která bude stejná jako já, ale teď mám dojem, že s takovou bych se unudil k smrti. Divím se, že já tě někdy nenudím.“ Zalapala jsem po dechu. „Děláš si srandu? Jsi ten nejzajímavěj ší člověk, jakého znám. Možná kromě Hugha. Ale ten dělá prsní implantáty a kupuje duše. Taková kombinace se dá těžko překo nat. Ale on zase není tak milý jako ty.“ Seth se usmál ještě víc. Stiskl mi ruku. Opět mezi námi zavlád lo mlčení, ale tentokrát bylo příjemné. „Díky, žes mě zachránil,“ vypravila jsem ze sebe pomalu. „A omlouvám se za včerejší noc.“ Zatvářil se vážně. „Ne, já se omlouvám. Neměl jsem…“ „Ne,“ prohlásila jsem pevně. „Ty si to nedávej za vinu. Byla to i moje chyba. Já jsem s tím začala. Měla jsem si o tom s tebou pak promluvit. A hlavně potom, když jsi mi ráno udělal palačinky. Víš, že to teď zase zní lákavě?“ Významně jsem na něj pohlédla. „Neměli jsme to dělat… Myslím to v posteli, ale aspoň jsme dokázali přestat. To se taky počítá.“ Přikývla jsem, zmačkala sáček od jídla a hodila ho přes celou místnost do koše. Trefa. Pozoroval mě vřelým pohledem plným citů. Povzdechl si a znovu se zamyslel. Zjevně se chystal k dalšímu závažnému pro 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174402