98
Juliet Grey
rakouské arcivévodkyně nepláčou, alespoň ne na veřejnosti. Mimoděk jsem zvedla ruce, abych účes trochu načechrala, ulevila vlasům od napětí, zmáhal mě pocit, jako by mi natáhli kůži na buben. Jenže ouha, všichni přítomní ke mně upínali obdivné pohledy, na rtech jim hrál široký úsměv – líbila jsem se. Jednalo se sice o mou hlavu, nicméně nečekalo se, že bych na ni mohla mít názor odlišný od hodnocení rakouské císařovny. A matinka se zdála s výsledkem navýsost spokojena, dokonce se usmála (byť sevřenými rty) a nastavila sieur Larsenneurovi ruku k políbení. Potěšením se netajil ani baron Neny. Jménem přítomných dvořanů a diplomatů prohlásil můj účes za dokonale à la mode. „Nepotrvá dlouho a každá vídeňská dívka bude žádat právě jen une coiffure à la dauphine,“ mínil. Pokud se baron jako obvykle nemýlí, napadlo mě, stanou se ony pošetilé nešťastnice módními mučednicemi. Otrocké napodobování mého účesu jim přivodí příšernou bolest hlavy. Jakmile mi dovolili odejít, přezkoumala jsem své vzezření v nástěnném zrcadle a konečně popustila uzdu vzteku, který ve mně kypěl od prvního pohledu na vylepšený účes. Vklouzla jsem do těsně spletených vlasů prsty, tahala, cloumala, dokud se je nepodařilo trochu uvolnit a zmírnit svíravé napětí sužující mou těžce zkoušenou kůži. Následujícího dne sieur Larsenneur, abych užila matinčiných slov, znovu rozehrál svá kouzla. Výsledkem byl týž přísný účes, který mi podle svorného mínění celého dvora tolik slušel. Takhle mě tedy bude monsieur Ducreux portrétovat? Co si asi Ludvík XV. o mé podobence pomyslí? Nepochybně nedokáže uvěřit, že se mi teprve nedávno přehouplo třináct. Čím déle jsem hleděla do zrcadla, tím víc jsem si připomínala přestárlé pětadvacetileté pometlo. Sieur Larsenneur však získal bez ohledu na můj názor pověst kadeřnického génia. Maman neponechala nic náhodě, hned mu nabídla pozici v mé osobní družině. Šlo o poctu vpravdě mimořádnou, nemohl ji tedy odmítnout, i kdyby se kvůli péči o můj upravený zevnějšek musel vzdát veškeré pařížské klientely. Až nadejde čas, sbalí si kartáče z kančích štětin, rozprašovače, papírové natáčky či kadeřící želízka do elegantních truhlic a doprovodí mne do Francie, kde přijme pozici dauphinčina dvorního kadeřníka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174400
Marie Antonietta: Raná léta ve Versailles
99
Dokázala jsem si živě představit, kolik bitev my dva spolu ještě svedeme. Od chvíle, kdy mi opět stáhl vlasy dozadu, neuplynula ani čtvrthodinka – a já už prsty neúnavně pracovala na jejich načechrání. Konečně mi odebrali rovnátka! Tentokrát se veškeré podstoupené utrpení vyplatilo, mé zuby připomínaly dvě řady pravidelných drobných perel a já se nedokázala nabažit pokradmých pohledů do zrcadla. Také jsem si po krásně souměrném chrupu co chvíli zálibně přejela špičkou jazyka. Málem jsem zapomněla, jak báječně chutná jídlo, když nemáte ústa plná zlata. Už nikdy si nebudu nehtem lovit mezi rovnátky zbloudilou polévkovou nudli! Matinka se netajila uspokojením, konečně se jí podařilo můj zevnějšek ve všem všudy zdokonalit. V oblasti duchovního povznesení však bylo stále co zlepšovat. Mé vzdělávání tedy pokračovalo s nemenším nasazením, tanec zlatých figurek na přenádherném hodinovém strojku mě přitom šestadevadesátkrát denně upozornil na plynoucí čas provždy zmarněný studiem. Jednoho večera po vyučování – hodinu hry na harfu pod vedením Herr Glucka střídal tanec s monsieur Noverrem a zoufale nudná lekce francouzštiny s hraběnkou von Lerchenfeld, jejíž neúnosnost násobilo ošklivé nachlazení a výhrůžky páchnoucími hořčičnými obklady – si matinka vyžádala mou přítomnost. Uvedli mě do oválného salonu, který patřil v nevlídném císařském sídle k mým nejoblíbenějším, zdejší stěny totiž před necelými dvěma roky malíř Johann Bergl vyzdobil překrásnými freskami a vtiskl jim vzezření pestrého pohádkového světa. Labutě, volavky a jiná pernatá stvoření se procházela bok po boku s lesními zvířaty, veselé krajině vládly fantastické hrady nebo rozmanité kratochvilné stavby obklopené lesklými jezírky, nad vším se klenula obloha vyvedená nejčistší nebeskou modří v odstínu, při němž až usedalo srdce. Po nekonečných síních nenápaditě laděných do krémové, zlaté a rudé představoval právě tento salon nadmíru příjemné zpestření. Uprostřed pohádkové místnosti se tyčilo několik dřevěných beden s vyraženou francouzskou královskou lilií, podél stěny se řadil dvojnásobný počet lokajů. Na rukou měli bílé rukavičky, trpělivě čekali na císařovnin pokyn.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174400
100
Juliet Grey
„Tohle všechno je pro tebe, Antonie,“ uvítala mě matinka, načež rozmáchlým gestem ukázala na zapečetěné bedny. „Pro mě?“ papouškovala jsem nechápavě s očima navrch hlavy. „Co v nich najdu?“ Maman se spokojeně usmála jako kočka, co si právě ustlala k odpolednímu odpočinku v prosluněném výklenku. „Tak se podíváme, ne?“ Narážka okamžitě přiměla pohotové lokaje k dílu, pomocí železných páčidel truhly hbitě pozotvírali. „Panenky!“ zajásala jsem. V hebkých hnízdech vystlaných slámou a cupaninou si hověly tucty dřevěných postaviček s půvabně namalovanými tvářičkami. Na hlavě jim seděly paruky z koňských žíní a jejich šatičky nápadně připomínaly skvostně vypracované dámské róby. V šesti bednách se pak ukrývalo vždy jen po jedné panence, které nad ostatní vynikaly velikostí i náročností provedení. Sahaly snad do tří čtvrtin mého zatím spíše drobného vzrůstu, ve tvářích jím pableskovaly skleněné oči, jejich vlásky tvořil hebký mohér. Halily je vzácné róby ze saténu, hedvábí, brokátu, vzorovaného damašku, dokonce i z nejdražších a nejtěžších látek protkaných zlatým či stříbrným vláknem, které opaleskovaly odstíny měsíčního světla či perleti. Na ceně šatům ještě dodávaly bohaté kanýry, girlandy, rozetky a jiné ozdoby z vyhlášených krajkářství v Chantilly, Alençonu nebo Le Puy. „Takové šatičky bych ráda nosila každý den,“ zašeptala jsem, tisknouc k hrudi jednu z menších panenek jako skutečné dítě. Matinka mě stihla pohledem, který by se na pomyslné škále lidských výrazů dal vtisknout někam mezi pobavení a pýchu. „Taky budeš, maličká.“ Hrdě ukázala na křehký obsah truhlic. „Jsou to módní panenky, poupées de la mode. Větším se říká grandes pandores čili velké pandory, každou oblékli do jiného svatebního roucha. Musíme si je dobře prohlédnout, ocenit odstín i zvolené ozdo by a vybrat pro tvůj sňatek s dauphinem nejvhodnější variantu.“ „Všechny mi připadají velkolepé!“ vydechla jsem tichým hlasem plným zbožné úcty. Nevidí snad maman totéž co já? napadlo mě. Pokud jsem si odmyslela róby z vzácných látek a soustředila se jen na ony velké pandory, marně jsem se bránila dojetí. Jejich oči pableskovaly rozmanitými barvami od kobaltové či chrpově modré
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174400