7 Náměstek ministra zahraničí Daniel Congdon vyskočil z křesla s telefonním sluchátkem v ruce. Už v prvních dnech po nástupu k Národní bezpečnostní radě se naučil potlačovat výbuch emocí pomocí fyzického pohybu. Od té doby se v krizových okamžicích vždycky k tomuto prostředku uchyloval, když se potřeboval ovlád− nout. Sebekontrola, nebo alespoň její předstírání, je v mé profesi klíčem ke všemu, pomyslel si, zatímco poslouchal ministrův hlas, který mu popisoval další krizi. „Právě jsem se soukromě sešel se sovětským velvyslancem a oba jsme se shodli, že ten incident musíme za každou cenu udržet v tajnosti. Nejdůležitější teď je najít a vyslechnout Scofielda.“ „Víte určitě, že to byl on, pane? Pořád tomu nemůžu uvěřit.“ „Dokud nám nepředloží nezvratný důkaz, že se v inkrimino− vané době nacházel tisíc mil od Washingtonu, musíme předpokládat, že to byl on. Tak strašný čin nemohl spáchat nikdo jiný než Sco− field.“ V půl deváté dopoledne, v době vrcholící dopravní špičky, za− stavil u brány velvyslanectví Svazu sovětských socialistických re− publik ve Spojených státech žlutý taxík, na jehož zadním sedadle seděl ruský občan – mrtvý. Řidič, který neměl o ničem tušení, přísa− hal, že naložil dva opilce, ne jednoho, i když jeden byl v mnohem horším stavu než druhý. Ale co se s tím střízlivějším sakra stalo? S tím, co mluvil s ruským přízvukem, měl na hlavě klobouk a na očích sluneční brýle, které odůvodnil tím, že ho po noci u vodky píchá ranní slunce do očí. Kam se vypařil? „Kdo byl ten mrtvý, pane ministře?“ „Sovětský zpravodajský důstojník z bruselské rezidentury. Vel− vyslanec bez mučení přiznal, že KGB o jeho pobytu ve Washing− tonu nevěděla.“ „Že by defekce?“ „Tuto domněnku žádné náznaky nepotvrzují.“ „Tak co ho spojuje se Scofieldem – tedy kromě způsobu likvi− dace a doručení mrtvoly?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174399
Ministr zahraničí se krátce odmlčel a pak opatrně prohlásil: „Měl byste vědět, pane náměstku, že se s velvyslancem známe již několik desítek let a náš vztah je… řekněme velmi neobvyklý. Čas− to spolu jednáme naprosto otevřeně, bez diplomatických zástěrek. Samozřejmě mezi námi platí v těchto případech tichá dohoda, že mluvíme mimo protokol.“ „Chápu, pane ministře.“ Congdon si uvědomil, že odpověď, kterou uslyší, nesmí nikde opakovat. „Ten mrtvý sovětský zpravodajec působil před deseti lety ve Východním Berlíně. Když uvážím vaše nedávné rozhodnutí, mám za to, že důvěrně znáte obsah Scofieldova spisu.“ „Jeho manželka?“ Congdon se posadil. „Ten chlap patřil k jed− notce, která zabila Scofieldovu ženu?“ „Velvyslanec se o Scofieldově manželce nezmínil. Uvedl pouze, že ten člověk působil před deseti lety v rámci relativně autonomní sekce KGB ve Východním Berlíně.“ „Tu sekci tehdy řídil Talejnikov, jejich dnešní hlavní stratég. To on vydával rozkazy.“ „Ano,“ potvrdil ministr. „O Talejnikovovi i o jistém incidentu v Praze, ke kterému došlo o několik let později, jsme s velvyslan− cem dlouze diskutovali. Hledali jsme možné faktory spojující oba muže a tohle byl jeden z nich.“ „Existuje jich víc?“ „Vasilij Talejnikov před dvěma dny zmizel.“ „Zmizel?“ „Slyšíte dobře, pane Congdone, zmizel. Zjistil, že má být poslán předčasně do výslužby, a vypařil se.“ „Scofielda jsme propustili…,“ zašeptal Congdon spíše pro sebe než do telefonu. „Přesně tak,“ souhlasil ministr zahraničí. „A to nám dělá velké starosti. Uvažujte se mnou. Dva špičkoví specialisté jsou prakticky současně vyhozeni ze zpravodajské služby. Co udělají, když uváží− me jejich vzájemnou nenávist? Okamžitě jdou jeden druhému po krku, protože dříve to udělat nemohli. Rozhodně ne oficiálně. Na něco takového nemohli ani pomyslet, protože by jim to nikdo ne− schválil. A teď chtějí jeden druhého zabít. Mají kontakty po celém světě, muže i ženy, kteří jim jsou z nejrůznějších důvodů zavázáni. Jenže jejich osobní vendeta může způsobit nedozírné škody. V této
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174399
křehké době uvolňování napětí mezi oběma velmocemi to nesmí− me připustit.“ Ředitel Konzulárních operací se zamračil; v ministrových úva− hách a závěrech něco nesedělo. „Mluvil jsem se Scofieldem před třemi dny. Působil na mě jako klidný, vyrovnaný člověk, ne jako někdo, koho stravuje vztek nebo touha po pomstě. Prostě unavený agent z terénu, který vedl dlouhá léta… nenormální život. Tvrdil, že se chce stáhnout do ústraní a odpočívat, a já jsem mu věřil. Předtím jsem taky navštívil Roberta Winthorpa a podrobně jsem se ho na Scofielda vyptával. Řekl mi…“ „Winthorp nic neví!“ přerušil nečekaně ostře svého náměstka ministr zahraničí. „Robert Winthorp je úžasně inteligentní muž, ale celý život nepochopil, k čemu je dobrá konfrontace – kromě její nejmírnější formy. Uvědomte si, že Scofield zabil toho agenta z Bruselu.“ „Možná ho k tomu donutily okolnosti, o kterých zatím nic ne− víme.“ „Myslíte?“ Ministr se opět odmlčel, a když promluvil, byl skry− tý význam jeho slov zcela jednoznačný. „Pokud se takové okolnos− ti opravdu vyskytly, pak máme co do činění s tak nebezpečnou hrozbou, jakou by nedokázal vymyslet žádný nepřítel. Tolik tajem− ství o činnosti zpravodajských služeb svých zemí jako Scofield a Talejnikov nenosí v hlavě žádný žijící člověk. Ti dva se prostě ne− smějí setkat. A to ani proto, aby jeden druhého zabili. Vyjádřil jsem se jasně, pane Congdone? Jste za to zodpovědný jako ředitel Kon− zulárních operací. Jak se této odpovědnosti zhostíte, mě nezajímá. Já to vidím jako beznadějný případ, ale rozhodnutí je na vás.“ Ve sluchátku cvaklo a Congdon dlouho nehnutě seděl. Za celá léta služby ještě neslyšel rozkaz k likvidaci podaný takto bez ser− vítků. Odložil sluchátko, natáhl se pro druhé na levé straně stolu a vytočil trojmístné číslo. „Vnitřní bezpečnost,“ ohlásil se mužský hlas. „Tady náměstek Congdon. Sežeňte mi Brandona Scofielda. In− formace máte. Ať se mi okamžitě ohlásí.“ „Hned to bude, pane,“ odpověděl hlas úslužně. „Pokud si vzpomínám, před několika dny přišel záznam na Scofieldovo jmé− no. Ze sledování, úroveň dva. Podívám se do počítače. Všechny údaje jsou v elektronické podobě.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174399