Raymond Khoury
stali. Mezi informátory na ulicích ticho po pěšině, nikdo si nepustil někde v baru pusu na špacír, prostě nula nula nic. A po šesti měsících všechny stopy dávno vychladly.“ Doufal jsem, že budou mít aspoň něco, cokoli – ne úplně prázdné ruce. Těkal jsem pohledem od Corlisse k Munroovi a zase zpátky. „To je všechno?“ zeptal jsem se. „Jo, to je všechno.“ Corliss se tvářil sklesle a trochu odtažitě, jako by už rezignoval. „Co vám na to mám říct? Myslíte, že mě to těší? Je to pro ostudu. Dostával jsem kvůli tomu kapky v jednom kuse, guvernér mi funěl za krk tak, že jsem i z telefonu cítil jeho doutník. Chápal jsem ho. Měl jsem stejný vztek jako on. Nejradši bych ty zmrdy uškvařil zaživa, ale neměli jsme, čeho se chytit.“ V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho, jak jsme se všichni smiřovali se zklamáním. Pak se Villaverde zeptal: „Co ta vyšetřovací linie, že to provedli trojnášivkoví motorkáři?“ Narážel na členy motorkářských gangů, které se označují za outlaws, psance, takže se pro ně vžila zkratka OMG – Outlaw Motorcycle Gangs. K jejich poznávacím znakům patří, že nosí na zádech bund a vest tři nášivky: nahoře a dole dvě menší půlobloukové – takzvané rockery – s názvem a sídlem svého klubu a uprostřed velký emblém. „K čemu jste se dobrali?“ S Villaverdem jsme to probírali za jízdy. Zmínil se mi, že jeden ze zaměstnanců institutu, kteří útok přežili, popsal pachatele jako „motorkářské typy“, a ta charakteristika celkem trefně odpovídala i chlapům, které jsem viděl já. V hotelu po Michelle vyrukovali ranaři s obličeji zdevastovanými pitím a drogami. Mezi motorkáře by zapadli, ale s jistotou jsem to říci nemohl – oblečení s klubovými barvami neměli a skoro celé tělo měli zakryté, takže jsem neviděl ani tetování, ať už motorkářské nebo jakékoli jiné. Každopádně gangy OMG čím dál aktivněji fungují jako vykonavatelé špinavé práce pro kartely na sever od hranic. Nedalo moc práce představit si, že kdyby si nějaký drogový baron z Michelliny minulosti zamanul, že ji zmáčkne, aby si pomohl zpátky k penězům, které mu zabavila, anebo aby se jí prostě pomstil, sáhl by bez velkého rozmýšlení právě po motorkářském gangu. S Villaverdem jsme se shodli, že to bude chtít další probírku fotografií z kriminálních databází, tentokrát úžeji zaměřenou. Na motorkáře se specializoval ATF, Úřad pro alkohol, tabák a zbraně. Villaverde už kon98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174388
ĎÁBLŮV ELIXÍR
taktoval svého známého, aby mi připravili sadu, na kterou bych se měl podívat. „Zabýváme se tím,“ ujistil nás Munro. „Nasadili jsme na to kdejakého grázlíka, kterého si platíme jako informátora, a spolupracujeme s ATF, ale je to jako ždímat krev z kamene. Ty gangy jsou neprodyšně uzavřené. Něco z nich vypadne, leda když se nás snaží schválně zblbnout a hodit nějakou špínu na rivaly. Desperáti házejí svinstvo na Huny, Hunové tvrdí, že to byli Synové Azazelovi, a podle Synů Azazelových zase Aztékové. Je to noční můra. Jediná šance, jak se dostat o krok dál, je nasadit mezi ně tajného, jenže to je běh na dlouhou trať. Navíc netušíme, na který gang, natož na kterou sekci se zaměřit.“ „A co kartely?“ zeptal jsem se. „Nedalo by se to vzít opačně, odshora dolů?“ Corliss se zachechtal. „Přeju hodně štěstí. Naši přátelé z jihu si na zákon mlčení potrpí ještě víc.“ „Ale je snad jasné, že jestli ten útok provedli motorkáři, dělali to na zakázku pro někoho jiného,“ přitlačil jsem na pilu. „Chcete znát můj názor? Ovšem. Jednoznačně.“ Corliss se předklonil a mávl rukou k Villaverdemu. „Všichni jsme se blýskli tím, jak se nám povedlo pozavírat spousty místních laboratoří, kde se vařil meth, ale víte stejně dobře jako já, že jsme docílili jen toho, že se výrobní část řetězce přesunula za hranice. Lidi v bílých pláštích teď potřebují tam, ne tady u nás. Naši drogoví kamarádíčci dole na jihu provozují superlaboratoře, které chrlí dobrých sto padesát kilo metamfetaminu denně. Každá z nich. Denně. To je spousta zboží i práce. Takže když jim padne do rukou chemik, který je ve svém oboru eso a dokáže zrychlit a zkvalitnit výrobu a přitom nevyhodit laborku do povětří, už ho z drápů nepustí.“ Pořád mi připadalo, že chybí podstatný díl skládanky. „Nechápu ale, jak to souvisí s Michelle. Uteklo už pět let.“ „Bůh ví,“ odbyl mě Corliss. Do hlasu se mu vkrádal otrávený tón. „Sledovala peněžní toky kartelů. Šlápla hezké řádce ničemů na kuří oko, sebrala jim hračky a vybílila konta. Třeba si některý chtěl pomoci k těm penězům zpátky. Tihle pacholci se za mřížemi dlouho neohřejí. Koupí nebo prostřílejí si cestu ven a pak se stěhují z místa na místo — 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174388
Raymond Khoury
a z úkrytu do úkrytu… Mohlo mu dlouho trvat, než ji vystopoval. Vždyť pracovala v utajení.“ Moc se mi to nezdálo, ale jiné vysvětlení mě nenapadalo. „Sebrali jí přece laptop,“ podotkl Villaverde a podíval se po mně, jako by tím potvrzoval Corlissovu domněnku. „Co když hledali způsob, jak ji přimět k opačnému postupu? Aby pro změnu poslala peníze jim?“ Corliss se toho obratem chytil – hned jak Villaverde spustil, významně povytáhl obočí. Napjal jsem se, protože jsem vytušil, k čemu se schyluje. „Vzali jí laptop?“ ujistil se. Villaverde přisvědčil. Corliss mlčky pokrčil rameny, ale jeho uštěpačný výraz mluvil za všechno. „Copak?“ obořil jsem se na něj. „No, některé ty chlapy připravila o hodně peněz,“ opáčil s ohrnutými rty, jako by čichal ke zkyslému mléku. „Možná jí trocha uvízla za drápkem. Něco takového by se nestalo poprvé.“ Cítil jsem, jak mi stoupá krev do obličeje. „Michelle byla čestná,“ prohlásil jsem se vší rozhodností. „To víte, protože jste spolu měli poměr?“ „Byla čestná,“ trval jsem na svém. „Absolvovala výcvik pro agenty v utajení, nezapomeňte. Uměla udržet tajemství. I před člověkem, se kterým zrovna spí.“ Postřehl jsem, že si vyměnil pohled s Munroem, a žíla na krku mi div nepukla vzteky. Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Michelle ještě ani není pod zemí, a tenhle životem ubitý zahořklý parchant už kydá špínu na její památku. Zajel jsem pohledem k Villaverdemu a zpátky ke Corlissovi. „Byla čestná. Stoprocentně. A bez debaty.“ Nechal jsem svoje prohlášení doznít, připraven odrazit každou další urážku z jejich strany, ale žádná nepřišla. Corliss čelil mému pohledu unavenýma prázdnýma očima a potom – pořád s opovržlivě svěšenými koutky – pokrčil rameny. „Třeba jo,“ připustil. „Každopádně se musíme tím laptopem zabývat. Mohl by nás zavést k našim pánům pistolníkům.“ 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174388