soustředit na vyučování, pořád jsem myslela na amberwoodskou posedlost tetováním. Co to znamená? Když začal tělocvik, ulevilo se mi, že jsem v šatně potkala Jill. Obdařila mě znaveným úsměvem a vyšly jsme ven. „Jak ses měla?“ zeptala jsem se. „Fajn,“ odpověděla Jill. „Ne skvěle, ne hrozně. Poznala jsem tolik lidí.“ Neřekla to nahlas, ale její tón naznačoval: Vidíš? Říkala jsem ti, že se budu vymykat. Když začala hodina, došlo mi, že problém není v tom, že se Jill vymyká. Vyhýbala se očnímu kontaktu, byla nervózní a ani se nesnažila s nikým mluvit. Nikdo se jí otevřeně nestranil, ale vzhledem k tomu, co z ní vyzařovalo, nikdo se nehrnul, aby s ní navázal rozhovor. Já rozhodně nepatřím k těm nejspolečenštěj ším lidem na světě, ale pořád jsem se usmívala a snažila se bě hem volejbalového tréninku komunikovat se spolužáky. To stači lo na vykřesání jiskřiček přátelství. Brzy jsem zaznamenala další problém. Celá třída byla roz dělena do čtyř týmů a souběžně jsme hráli dva zápasy. Jill hrála ve druhém zápasu, ale přesto jsem po ní občas pokukovala. Vy padala příšerně a unaveně už po deseti minutách, a to toho ve hře moc nepředvedla. Reagovala pomalu. Několikrát kolem ní proletěl míč, a když si toho náhodou všimla, snažila se ho odrazit dost neohrabaně. Někteří členové jejího týmu si za jejími zády vyměnili rozčilené pohledy. Zaměřila jsem se na svou hru a dělala si o Jill starosti. Soupeři zamířili míčem do místa, kde náš tým neměl pokrytí. Nereagova la jsem tak rychle jako řekněme dhampýr, ale ve zlomku vteřiny mi bylo jasné, že když budu dostatečně rychlá, dokážu ten míč odrazit. Tím jsem šla proti svým přirozeným instinktům, které mi napovídaly: Nedělej nic, při čem by ses mohla zranit nebo ušpinit. Nikdy jsem nereagovala impulzivně a všechno jsem si pečlivě promýšlela. Tentokrát ale ne. Šla jsem po tom míči. Vyskočila jsem a odpálila ho ke spoluhráči, který ho odpinkl zpátky přes síť. Tvrdě jsem ale dopadla na kolena. Nebylo to ladné a třeskly mi o sebe zuby, ale nedopřála jsem soupeřům bod. Moji spolu hráči mě povzbuzovali a já jsem se přistihla, že se směju. Vždyc ky jsem byla vedena k tomu, že všechno, co dělám, musí mít 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174381
nějaký vyšší praktický smysl. Sport byl protikladem alchymistic kého způsobu života, protože jeho smyslem je jenom zábava. Ale jednou za čas možná zábava neuškodí. „Hezky, Melroseová,“ pochválila mě profesorka Carsonová, když šla kolem. „Jestli chcete odložit svůj výběr sportu až do zimy a chcete zůstat ve volejbalovém týmu, pak mi to řekněte.“ „Dobrá práce,“ přidal se Mika a podal mi ruku. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se sama. Zděsila jsem se, když jsem uviděla od řeninu na noze, ale pořád jsem se smála od ucha k uchu. Kdyby mi někdo ještě před dvěma týdny řekl, že budu takhle šťastná z toho, že se vyválím po zemi, nevěřila bych mu. „Ona nechválí zrovna často.“ To byla pravda. Profesorka Carsonová se několikrát zastavila u Jill a pak stopla naši hru, aby opravila nešikovné rozestavění mých spoluhráčů. Tu pauzu jsem využila k tomu, abych se podí vala na Jill, která dál hrála. Mika sledoval můj pohled. „To se v rodině nedědí, co?“ zeptal se mě soucitně. „Ne,“ zamumlala jsem. Úsměv mě přešel. Ucítila jsem v hru di bodnutí viny za to, že jsem si tak užívala vlastní triumf, zatím co ona tady takhle zápasí. Nepřipadalo mi to fér. Jill pořád vypadala unaveně a kudrnaté vlasy měla zmáčené potem. Na tvářích jí naskočily růžové fleky, takže vypadala jako v horečce. Zdálo se, že ji stojí veškeré úsilí, aby vůbec dokázala vzpřímeně stát. Bylo zvláštní, že je to pro ni tolik obtížné. Jednou jsem vyslechla krátký rozhovor mezi ní a Eddiem, kdy probírali boj a obranné chvaty, z čehož jsem nabyla dojmu, že Jill musí být sportovně založená. Dokonce se s Eddiem domlouvali, že spolu budou dneska večer trénovat a… „Slunce,“ zaúpěla jsem. „Co?“ dotázal se Mika. O svých obavách ze slunce už jsem se zmínila Stantonové, ale ta to jen odmávla. Poradila mi jen, aby Jill byla opatrná a držela se uvnitř, což dělala. Jenže teď ji škola donutila být venku. Do nutila ji sportovat pod žhavým sluncem Palm Springs, což bylo kruté. Bylo s podivem, že se vůbec ještě drží na nohou. Povzdechla jsem si a v duchu si slíbila, že později budu mu set zavolat alchymistům. „Budeme jí muset opatřit potvrzení od doktora.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174381
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Mika. Už zase jsme hráli a on zaujal pozici vedle mě. „Aha. Jill. Ona je… citlivá na slunce. Něco jako alergie.“ Jako na povel v ten okamžik profesorka Carsonová z druhého hřiště zakřičela: „Melroseová mladší! Jste slepá? Copak nevidíte, že míč letí přímo na vás?“ Jill se zapotácela, ale tu kritiku přijala s klidem. Mika to zamračeně pozoroval. Jakmile se profesorka zaměřila na jiného hráče, rozběhl se k Jill. Honem jsem se snažila pokrýt svoje i jeho místo. Mika doběhl ke klukovi vedle Jill, něco mu pošeptal a ukázal na mě. Po chvilce se ten kluk rozběhl ke mně a Mika zůstal v týmu u Jill. Jak hodina pokračovala, uvědomila jsem si, co se děje. Mika byl ve volejbalu dobrý – hodně dobrý. Natolik, že dokázal pokrýt prostor jak svůj, tak Jillin. Když profesorka Carsonová neviděla žádné chyby, zaměřila svou pozornost jinam a tým už se k Jill nechoval tak nepřátelsky. Když hra skončila, Mika popadl Jill za paži a spěšně ji odvedl do stínu. Potácela se tak, že to vypadalo, že nebýt jeho, už by nejspíš upadla. Už jsem se k nim chtěla rozběhnout, ale vtom jsem vedle sebe uslyšela hlasitý rozhovor. „Budu ho mít dneska večer. Ten chlap, se kterým jsem mlu vil, přísahal, že je to fakt síla.“ To mluvil Slade, ten kluk, který předtím vrčel na Treye. Během hry jsem si to neuvědomila, ale to s ním si Mika vyměnil místo. „Mělo by stát za to, když chce tolik peněz,“ pokračoval Slade. Slade spolu se svými dvěma kamarády zamířili do šatny. „Kdy to vyzkoušíš, Slade?“ zeptal se jeden z jeho kamarádů. Z hodiny chemie jsem věděla, že se křestním jménem jmenuje Greg, ale všichni – i učitelé – mu říkali příjmením. „V pátek,“ odpověděl Slade. „Budu zabíjet. Úplně je zničím. Vyrvu Juarezovi páteř a donutím ho, aby ji sežral.“ Okouzlující, pomyslela jsem si a sledovala je, jak odcházejí. Můj první dojem ze Sladea byl správný. Otočila jsem se k Jill a Mikovi a zjistila jsem, že jí mezitím opatřil láhev vody. Vypada li, že jsou prozatím v pořádku, a tak jsem šla odchytit profesorku Carsonovou. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174381