ŠŇŮRA PEREL
„Ji?“ „Ano. Angelinu. Plísnila zrovna služku kvůli nějaké malič kosti. Křičela na tu chudinku plných deset minut. Častovala ji všemi možnými i nemožnými jmény. Jaký měla najednou drs ný, surový hlas!“ „Co jsi s tím udělal?“ „Co myslíš?“ „U tebe člověk nikdy neví.“ „Otevřel jsem dveře a prohlásil: ,Poznal jsem, Angelino, že i ty zatínáš drápy, když se ti zlíbí, jako ostatně všechny. Na divokou zvěř si troufnu, ale na ženy jsem krátký…‘ Dal jsem jí sbohem a od té doby jsem ji nespatřil.“ „Dobře jsi udělal, Bene. Do ženské nevidíš. A co se z ní potom vyklube – škoda mluvit. A o těch drápech jsi to řekl moc pěkně.“ „Mluví ze mě zkušenost.“ „Tehdy ses určitě rozhodl, že do smrti zůstaneš starým mlá dencem.“ „A není se čemu divit. Kdybys někdy viděl, že se motám kolem nějaké ženské, hned mi připomeň Angelinu Dayovou. To mě zaručeně vyléčí.“ „Ne každý má takové štěstí jako ty a dokáže včas rozpo znat varovné příznaky,“ povzdechl si pan Oakley. „Narodil ses pod šťastnou hvězdou. Já jsem si těch drápů všiml příliš poz dě. Darmo plakat nad rozlitým mlékem. Teď musím trpělivě a s nadhledem snášet rány osudu.“ „Taková je teď tvoje životní fil… fil…, jak tomu ti učenci říkají?“ „Filozofie, Bene.“ „Jo. Nezbývá ti než se s tím smířit.“ „Přesně tak, Bene.“ Mýlili bychom se ovšem, kdybychom předpokládali, že pří hoda s panem Lupinem nezanechala v paní Oakleyové žádnou stopu. Naopak. Tato záležitost prudce otřásla důvěrou v onoho 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174342