Dívka obvykle překypující energií působila podezřele zamlkle a sklesle. „Čaj bude za chviličku,“ sdělila jí Poppy, jež čile krájela na sto le chléb. „Chceš k němu také toast, Beo?“ „Ne, díky. Nemám hlad.“ Beatrix se usadila na židli vedle Amélie. Civěla do podlahy. „Vždyť ty máš hlad vždycky,“ prohodila starší sestra. „Co se děje, drahá? Není ti dobře? Jsi unavená?“ Dívka neodpověděla, jen vehementně zavrtěla hlavou. Stopro centně se kvůli něčemu trápí. Amélie něžně položila ruku na úzká záda své nejmladší sestry a naklonila se k ní. „Co se stalo, Beatrix? Pověz mi to. Stýská se ti po kamarádkách? Anebo po Puntíkovi? Jsi…?“ „Ne, nic takového.“ Beatrix svěsila hlavu ještě níž, takže byl vidět jen rudý oblouk jejích tváří. „Co je ti?“ „Je se mnou něco špatně.“ Hlas jí zhrubl zoufalstvím. „Zase jsem to udělala, Amélie. Nedokázala jsem si pomoct. Stěží si na to pamatuji. Já…“ „Ach ne,“ zašeptala zhrozeně Poppy. Amélie držela ruku na sestřiných zádech. „Objevil se stejný problém jako předtím?“ Beatrix přikývla. „Já se zabiju!“ vyhrkla. „Zamknu se ve včelím pokoji! Já…!“ „Ale jdi! Nic takového neuděláš.“ Amélie ji hladila po ztuh lých zádech. „Uklidni se, drahá, a nech mě přemýšlet.“ Ustaraně pohlédla přes sestřinu skloněnou hlavu na Poppy. „Problém“ se sporadicky objevoval po uplynulé čtyři roky, konkrétně od matčiny smrti. Tu a tam Beatrix přepadlo neodolatel né pokušení něco ukrást buď z obchodu, anebo z něčí domácnosti. Obvykle se jednalo o maličkosti – malé nůžky na šití, vlásenky, pérka do násadky, kostičku pečetního vosku. Avšak občas jí uvízlo za nehty něco cennějšího – krabička na šňupací tabák nebo náušni ce. Pokud Amélie věděla, sestra tyhle krádeže nikdy neplánovala. Že něco provedla, si vždycky uvědomila až se zpožděním. Posléze zakoušela hotová muka a pocit provinění. Velice se bála následků. Děsilo ji, že nemá pod kontrolou vlastní chování. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174183