na roku 1948, po zavraždění Jana Masaryka a pádu sociálních demokratů.“ „V jakém smyslu?“ „Zmizel. Poslali ho buď na Sibiř nebo rovnou pod zem. Jeho přátelé si pospíšili: Češi i Rusové mají stejné přísloví: ‚Z hravého štěněte může vyrůst vlk‘, a tak ukryli mladého Havlíčka a kontak− tovali britskou MI6. Někomu se hnulo svědomí, propašovali chlapce ze země a odvezli do Anglie.“ „Tamto s tím štěnětem, co se změní ve vlka,“ prohodil Ogilvie, „to se splnilo, no ne?“ „Dokonce takovým způsobem, že se o tom Rusům ani ne− snilo.“ „A co Websterovi?“ chtěl vědět Miller. „Vychovávali ho přece tady, a zatím byl kluk v Anglii.“ „To byla náhoda. Webster byl za války plukovník v záloze a sloužil ve vrchním velení. Ve čtyřicátém osmém jel i s manželkou služebně do Londýna a jednou, když večeřeli s nějakým jeho zná− mým, se doslechli o malém Čechovi z Prahy, který v té době žil v sirotčinci v Kentu. Slovo dalo slovo – Websterovi neměli děti a chlapcův příběh je samozřejmě zaujal, a tak zajeli do Kentu a vy− slechli ho. Tak to tady stojí – ‚vyslechli‘. Zní to dost chladně, co?“ „Oni zřejmě tak chladní nebyli.“ „To tedy ne. Webster se hned pustil do práce. Falšovaly se pa− píry, překrucovaly zákony, a nakonec sem dítě přivezli s novým jménem. Havlíček měl štěstí – z anglického sirotčince rovnou do vily na předměstí, a pochopitelně na nejlepší školy a na Prince− ton.“ „S novým jménem,“ připomněl Dawson. Daniel Stern se usmál. „Dokud bylo třeba chlapce krýt, plu− kovník se ženou se zřejmě domnívali, že pro Greenwich bude stravitelnější jeho anglická podoba. Všichni máme své libůstky.“ „Proč nepřijal jejich jméno?“ „Nechtěl. Jak už jsem říkal, vzpomínky byly příliš živé. Ne− smazatelné, jak to nazval Paul.“ „Ti Websterovi ještě žijí?“ „Kdepak. To už by jim bylo přes stovku. Umřeli oba začátkem šedesátých let, když Havelock studoval v Princetonu.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174170
„A tam se setkal s Matthiasem?“ zkoumal Ogilvie. „Ano,“ přisvědčil vedoucí konzulárních operací. „To trochu zmírnilo šok. Matthiase Havelock zaujal, ani ne tak svojí prací jako proto, že se obě rodiny v Praze znaly. Patřily k vrstvě inte− ligence, kterou Němci rozmetali a Rusové dorazili.“ „Matthias jeho příběh zná?“ „Dokonale.“ „Teď už mi dává smysl ten dopis ve spise o Costa Brava,“ pravil právník. „Ten vzkaz, co Matthias poslal Havelockovi.“ „Trval na tom, abychom mu to poslali,“ vysvětloval Stern. „Kdyby si Havelock přál okamžitě odejít ze služby, měli jsme mu to umožnit.“ „Vím,“ pokračoval Dawson, „jenom jsem předpokládal, že když se Matthias zmínil o tom, jak Havelock trpěl – v mládí, nebo jak to tam bylo, tak že tím měl na mysli prostě smrt jeho rodičů. Nic takového.“ „Teď už to víš a víme to všichni.“ Stern se znovu obrátil k psy− chiatrovi. „Co radíš, Paule?“ „Je to jasné,“ prohlásil Miller. „Přiveďte ho sem. Můžete mu slíbit cokoli, ale hlavně ho sem nějak dostaňte. A živého! Ne− můžeme si dovolit žádné nehody.“ „Souhlasím, že to je ideální postup,“ vložil se zrzavý Ogilvie. „Ale nezdá se mi, že by počítal se všemi možnostmi.“ „Pochop to,“ přesvědčoval lékař. „Vždyť jsi to sám řekl: para− noik, šílenec. Costa Brava se Havelocka hluboce osobně dotkla a mohla docela dobře odpálit všechny výbušniny nastřádané před třiceti lety. Částečně se vrátil zpátky do protektorátu, zase se chrá− ní, buduje si obranné mechanismy proti pronásledování, proti všem možným útokům. Zase běhá po lesích, vidí před sebou lidický masakr, a s Dětskou brigádou roznáší nitroglycerín.“ „Přesně o tom mluví Baylor.“ Dawson zamával telegramem. „Tady: ‚Zapečetěné dokumenty‘, ‚všechno shodit‘, a tak dál. Může to klidně udělat.“ „Může udělat cokoliv,“ pokračoval psychiatr. „Jeho chování se neřídí žádnými zákonitostmi. Jakmile se ho zmocní halucinace, může se donekonečna pohybovat mezi fantazií a realitou a přitom sám sebe přesvědčovat, že ho někdo pronásleduje, a zároveň se pronásledovatelů zbavovat.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174170
„A co ten Rostov v Aténách?“ ptal se Stern. „Nevíme, jestli nějaký Rostov v Aténách skutečně byl,“ namítl Miller. „Mohla to být jen součást jeho fantazií, vzpomněl si na to, že potkal na ulici někoho, kdo vypadal jako on. Přece víme jistě, že Karatsová patřila ke KGB. Proč by to měl najednou někdo jako Rostov popírat?“ Ogilvie se předklonil. „Baylor tvrdí, že Havelock to nazval zkouškou naslepo. Rostov by ho klidně mohl sebrat a odvézt z Řecka.“ „Tak proč to neudělal?“ zajímal se Miller. „No tak, Rede, dělal jsi v terénu přes deset let. Zkouška naslepo sem nebo tam, kdybys byl Rostov a věděl, co všechno máš doma v Ljubljance, copak bys za takových okolností Havelocka nesebral a neodvezl s sebou?“ Ogilvie se zarazil a zahleděl se na psychiatra. „Ano,“ připustil po chvíli. „Protože kdybych chtěl, mohl bych ho klidně pustit dřív, než by se někdo dozvěděl, že jsem ho sbalil.“ „Právě. Nesouhlasí to. Byl Rostov v Aténách nebo někde jin− de? Nebo náš pacient jen fantazíroval, aby se ujistil o tom, že je pronásledovaný, a musí se proti tomu bránit?“ „Podle toho, co říká podplukovník Baylor, je zatraceně pře− svědčivý,“ vmísil se právník Dawson. „Halucinující schizofrenik je vždycky obrovsky přesvědčivý, protože naprosto věří tomu, co říká.“ „Ale ty si nemůžeš být tak jistý, Paule,“ naléhal Stern. „Ne, to nemohu. Jednou věcí – vlastně dvěma – si ovšem jistí být můžeme. Karatsová patřila ke KGB a na pláži na Costa Brava ji skutečně zabili. Především, důkazy byly zcela jednoznačné, a pak jsme měli na místě dva pozorovatele, jeden z nich byl dokonce sám Havelock.“ Psychiatr se podíval na své tři kolegy. „Jedině na tom a na těch nových informacích o Havlíčkovi můžu založit diagnózu. Nic jiného dělat nemůžu. Chtěli jste radu a ne nějaký absolutní soud.“ „Můžete mu slíbit cokoliv…,“ opakoval Ogilvie. „To zní jako pitomá reklama.“ „A hlavně ho dostaňte sem,“ uzavřel Miller. „Co nejrychleji. Strčte ho na kliniku a vytáhněte z něj, co všechno udělal a kde nechal ty svoje obranné mechanismy. Ty svoje ‚zapečetěné doku− menty‘ a tak.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174170