Blanka Čechová | Příručka jadranské snoubenky
7.
„Vidi galeba!“ raduje se Baldo. „Dobar znak.“ Vzápětí mu udice projede mezi prsty. Pustí kormidlo, vy‑ skočí a zařve: „Řiď! Tak honem, ženská, hni sebou!“ Na vyhodnocování genderové vyváženosti velení a ga‑ lantnosti kapitána není prostor. Vrhnu se ke kormidlu. Baldo se zatím proměnil v Sirény, které lákaly Achillea do záhuby. V podřepu číhá na přídi jako šelma, popouští a navíjí, klou‑ že očima po hladině a trpí samomluvou. „Tak pojď, pojď, kra‑ savče, jen se ukaž, cha! – ty budeš mít tři… co tři – čtyři kila! Není to poprvé, co? Ty už ses někdy chytil, že jo? Pěkně to se mnou koulíš, jen co je pravda, ale nemysli si – já taky nejsem včerejší. Bože, ach Bože! Dej, ať je to zubatac! Zubatac anebo gof. Tak pojď, gofiću, pojď k tátovi!“ Baldův hlas zvláční jako samet a stane se ztělesněním pra‑ věké touhy, volání, které jej přesahuje a nechává jeho rozum napospas citové bouři. Jeho pohyby jsou automatické a přesné jako pohyby zvířete. Je jen on a ryba, zápas, obrácený porod, při němž se pupeční šňůra zkracuje a na jejím konci čeká smrt. Konečně se vynoří. Hřbetní ploutev a bílostříbřité tělo ryby se zaleskne a obloukem zmizí pod hladinou. Baldo vydá tlu‑ mený hrdelní sten, ne nepodobný tomu, který vydal včera v noci. Kdyby se teď ryba vyvlékla, stane se zbožňovanou i nenáviděnou milenkou, která se vteřinu po mohutném vy‑ vrcholení vymaní z objetí a navždy zmizí. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173899