Kromě návrhu založení nového deníku se v listopadu 1956 objevila ještě jedna iniciativa – založit nový polský časopis, který by ve Francii vycházel ve francouzštině. Za projektem stáli Bronisław Baczko,185 Jan Strzelecki a Leszek Kołakowski, kteří návrh předložili polskému ministerstvu zahraničí a sekretariátu ÚV PZPR. Časopis měl podle nich být určen francouzské inteligenci a reagovat na aktuálně velký zájem o polské dění. Podle autorů návrhu jsou francouzští čtenáři odkázáni na francouzské zdroje, které však často situaci v Polsku zkreslují, a ve čtení polských zdrojů jim zabraňuje jazyková bariéra. Časopis měl zejména přinášet informace o Polsku a francouzskému čtenáři předkládat nejlepší polské materiály týkající se nejen Polska, ale i všeobecných otázek „svázaných s rozvojem a perspektivou světového socialismu i socialistické kultury“, jak uvedli autoři projektu. „Polský charakter časopisu by spočíval v tom, že by publikoval práce vzniklé v Polsku, psané v zásadě polskými autory, ovšem takové, které jsou všeobecně zajímavé, nikoliv pouze pro čtenáře zajímající se zvláště o Polsko. Měl by tedy ukázat náš přínos k rozvoji socialistické kultury.“186 Baczko, Strzelecki a Kołakowski poté charakterizovali podobu časopisu následovně: „Časopis by měl, vzhledem ke svému zaměření, trochu připomínat Temps Modernes; uveřejňoval by teoretické práce z oblasti filozofie a sociologie (na dobré úrovni, ovšem ne velmi specializované a těžké, ale všeobecně přístupné a zajímavé), stejně jako články obsahující … rozbor současného politického a společenského života, pojednání problémů současné literatury a umění – ne pouze v Polsku – literární kritiku …, celá literární díla nebo jejich části, zvláště významné svým světovým názorem a uměleckou hodnotou … Časopis by se měl opírat o překlady textů publikovaných v zemi [v Polsku – M. K.]. Jedním z hlavních úkolů redakce by měl být pečlivý výběr nejlepších, nejzajímavějších … publikací uveřejněných v polském tisku.“187 V závěru autoři vyjádřili cíl jimi navrhovaného časopisu: zpřístupnění polské kulturní tvorby v zahraničí a vliv na rozvoj kultury a socialistických teorií v západních zemích.188 Polská ambasáda v Paříži však ministru zahraničních věcí Adamu Rapackému založení časopisu nedoporučila. Podle Przemysława Ogrodzińského by takový časopis měl úředně-propagační charakter. Časopis podobného charakteru začala ve Francii vydávat rovněž Jugoslávie, a to především s cílem polemizovat s PCF. Podle Ogrodzińského však není cílem polské vlády rozkmotřit se s francouzskými komunisty tím, že by se polemika přenesla na francouzskou půdu se snahou „zachránit“ situaci ve francouzské levici. „Ve věcech, které nás zajímají, polemizujeme s PCF v našem tisku, což ostatně, 185 Bronisław Baczko (nar. 1924), polský filozof a překladatel, v období stalinismu jeden z propagátorů marxistické filozofie, později, podobně jako Kołakowski, představitel marxistických revizionistů. Po roce 1968 v emigraci. 186 AMSZ, z. 8, w. 53, t. 711, k. 54−55. 187 AMSZ, z. 8, w. 53, t. 711, k. 55. 188 AMSZ, z. 8, w. 53, t. 711, k. 56. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173834
jak tomu nasvědčuje nedávná zkušenost (článek Strzeleckého), nachází ve Francii široký ohlas.“189 Navíc by podle Ogrodzińského vydávání takového časopisu musela odsouhlasit francouzská vláda, za což by ovšem mohla recipročně požadovat vydávání podobného časopisu v polštině v Polsku. Polská vláda by pak mohla být francouzskými komunisty obviněna ze spolupráce s francouzskou vládou. Ogrodziński připustil, že myšlenka informování francouzské společnosti o polských záležitostech a publikování polských článků je správná, podle něj jí však lze docílit užšími kontakty s francouzskými novináři.190 Zrušení Sartrovy návštěvy ve Varšavě i nerealizování projektu časopisu tak, jak ho navrhli Baczko, Strzelecki a Kołakowski, byly jen známky toho, že manévrovací prostor polské vlády zůstal omezený a i přes neshody s PCF si vláda netroufala zajít v některých krocích příliš daleko. Rozhodující vliv mělo v tomto případě zřejmě negativní vyjádření polské ambasády v Paříži, kterému se následně polská vláda podřídila. Je třeba si také uvědomit, že v Polsku za kritikou francouzských komunistů stáli zejména novináři a publicisté, nikoliv vláda či vedení PZPR. Souhlasem s výše uvedenými návrhy by se však polská vláda mohla stát terčem ještě větší kritiky ze strany francouzských komunistů. A to si Gomułka v době konsolidování vlastní moci a snahy o zlepšení polsko-sovětských vztahů nemohl dovolit.
189 AMSZ, z. 8, w. 53, t. 711, k. 52. 190 AMSZ, z. 8, w. 53, t. 711, k. 52−53. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173834
8. Delegace francouzských komunistů v Polsku Vedení francouzských komunistů již delší dobu navrhovalo osobní jednání se svými polskými kolegy. A čím více se polemika mezi oběma stranami vyostřovala, tím více se tohoto jednání francouzští komunisté dožadovali. A byli úspěšní – k cestě delegace francouzských komunistů do Varšavy došlo na konci ledna 1957. Tedy v době, kdy měli původně Varšavu navštívit Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir. Místo nich se však Varšava dočkala návštěvy konzervativních členů thorezovského vedení PCF.
8.1 Přípravy
Již na konci září 1956 se na své schůzi sekretariát PCF usnesl, že je třeba připravit projekt dopisu adresovaný PZPR, přičemž jeho sestavením byl pověřen Étienne Fajon.1 První oficiální dopis byl polské straně odeslán 19. října 1956 a podepsal jej Jacques Duclos. PZPR byla kritizována za to, že umožnila překlady děl některých francouzských renegátů do polštiny, a ty poté byly dány k dispozici kádrům PZPR (např. texty Hervého a Lecoeura, oba v té době již vyloučeni z PCF). Duclos dále kritizoval fakt, že francouzští komunisté projíždějící Varšavou v době po XX. sjezdu KSSS, kdy „naše strana [PCF – M. K.] zamlčela speciální referát soudruha Chruščova, který si měl shodně s rozhodnutím Ústředního výboru KSSS zachovat vnitřní charakter“,2 měli možnost přijít do styku s textem Chruščovova tajného referátu, což pak PCF přineslo problémy. Jacques Duclos se odvolal také na Eugénie Cottonovou, prezidentku Mezinárodního demokratického svazu žen, která „byla překvapena, když slyšela polského soudruha [člena PZPR − M. K.], jenž ji doprovázel během jejího pobytu, mluvit o překvapení a starostech ohledně toho, jak PCF interpretovala práce 20. sjezdu KSSS“.3 Následující dopis francouzští komunisté odeslali 24. listopadu 1956 poté, co polská strana sice potvrdila přijetí návrhu na setkání delegací obou stran, nicméně již k tomu nenavrhla žádný konkrétní termín. Dopis tentokrát podepsal Marcel Servin. V textu se zřetelně odrážela již zmíněná polemika probíhající v tisku mezi oběma stranami. Marcel Servin zmínil deník Sztandar Młodych (v textu uveden jako L’Etendard de la Jeunesse), který ve svém vydání z 10. listopadu 1956 přetiskl rozhovor s Augustem Lecoeurem, původně publikovaný ve francouzském Demain z 8. listopadu. „Tento text představuje přímý atak proti našemu generálnímu tajemníkovi, soudruhu Thorezovi, proti straně jako celku (…) [v rozhovoru – M. K.] 1 Rozhodnutí ze zasedání sekretariátu ÚV PCF z 27. září 1956, Archives départementales de la Seine-Saint-Denis, Fond PCF, Politické byro, 2NUM_4/11. 2 Archives départementales de la Seine-Saint-Denis, Fond PCF, Fonds personnels, Gaston Plissonnier (Pologne 1956−1989), 264J10; AAN, KC PZPR, 237/XXII-789, k. 78. 3 Ibid. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173834