What on Earth Have I Done?
194
He redoubled his efforts in practice, falling on loose balls like a Medal of Honor winner might cover a grenade. His upredictable play on the practice squad made the varsity team think hard about what they might face in a real game. They called him “The Bomb,” partly out of amusement, partly out of contempt. Alas, he only practiced. He never played. The team won without him. But it was enough for him to know that at any moment Coach might say, “Take off your glasses and go in and drive them crazy.” The Kid would have erupted off the bench like a gladiator. Coach knew the other team had never come up against a single-minded cockeyed jackrabbit before. He must have laughed whenever he thought about it. The team won the city championship, defeating the other three junior-highs. At the team banquet Coach declared The Kid “Most Valuable Player.” “You never played, but you never let us down,” said Coach. And The Kid never forgot that affirmation. He was probably not the first or the last weird kid for whom a place was found during the career of Coach Price. The man had a gift for turning a loser into a winner. He had a gift for getting a team to appreciate oddball players. And he had a sense of humor. With these strengths, I’m sure that many stories like this one could be told of Coach Price, but it’s the only one I know. This story is not about basketball. This story is about great teaching. It’s about the imagination it takes to respect kids and find a place on the team, even for the least of them. This
Co jsem to proboha udělal?
Při tréninku zdvojnásobil úsilí. Za volnými míči se vrhal, jako když vyznamenaný vojín zachytává letící granáty. Jeho nevyzpytatelný výkon při tréninku vedl k tomu, že spoluhráči dost přemýšleli, jaké to asi bude při opravdovém zápase. Říkali mu Bomba, sice z legrace, ale také se na něj dívali skrz prsty. Kluk ovšem do zápasu nikdy nenastoupil, zůstal u tréninků. Družstvo vyhrávalo bez něj. Jemu ovšem stačilo, že Trenér kdykoliv mohl říct: „Sundej si brejle a jdi na to. Ať se z tebe zblázněj.“ To by pak z lavičky vyrazil jako gladiátor. Trenérovi bylo jasné, že se soupeř s umanutým, šilhavým králíkem ještě nikdy neutkal. Vždycky ho ta představa rozesmála. Družstvo vyhrálo městský přebor – porazilo tři jiné školy. A na slavnostním večírku družstva vyhlásil Trenér Kluka „Nejužitečnějším hráčem“. „Nikdy jsi nehrál, ale nikdy jsi nás nezklamal,“ řekl doslova. A Kluk na tu pochvalu nikdy nezapomněl. Zřejmě nebyl první ani poslední podivný basketbalista, pro kterého Trenér Price během své dráhy našel v družstvu úlohu. Ten člověk měl zvláštní dar: z neúspěšného kluka udělal vítěze. Měl dar přimět družstvo, aby mezi sebe přijalo i hodně podivínské hráče. Navíc měl smysl pro humor. Jestliže měl tyto vlastnosti, tak vůbec nepochybuju, že by se o Trenéru Priceovi dalo vyprávět mnoho podobných historek, jenže já znám jen tuhle jednu. Nejde v ní o košíkovou. Nýbrž o velkého učitele. Jde o fantazii potřebnou k respektování dospívajících a k nalezení místa v kolektivu pro každého, dokonce i pro
195
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173753