Maybe (Maybe Not)
194
Chairs are reset. Students stand ready. Music starts and they march. Chairs are removed. STOP! There is a pause in the action. The students are really thinking it over now. (Do I want a chair to myself? Do I want to sit on someone’s lap or have someone sit in mine? And who?) The class gets seated, but the mood has changed. There is laughter – giggling. When the game begins again, there is a change of pace. Who’s in a hurry? When the number of chairs is sufficiently reduced to force two to a chair, a dimension of grace enters in as the role of sittee or sitter is clarified – “Oh, no, please, after you.” Some advance planning is evident as the opportunity to sit in the lap of a particular person is anticipated. As the game continues, and more and more people must share one chair, a kind of gymnastic dance form deve lops. It becomes a group accomplishment to get everybody branched out onto knees. Students with organizational skills come to the fore – it’s a people puzzle to solve now – “Big people on the bottom first – put your arms around him – sit back – easy, easy.” When there is one chair left, the class laughs and shouts in delight as they all manage to use one chair for support now that they know the weight can be evenly distributed. Almost always, if they tumbled over, they’d get up and try again until everyone was sitting down. A triumphant moment for all, teacher included. The only person who had a hard time with this paradigm shift was the guy who won the first time under the old rules. He lost his bearings – didn’t know what winning was now.
Možná, možná ne
Židle už jsou opět rozestavěné. Studenti můžou začít. Spustí hudba a studenti pochodují. Židle jdou pryč. STÁT! Nastává kratičká pauza. Teď si to každý pořádně rozmýšlí. (Chci mít židli sám pro sebe? Chci si někomu sednout na klín nebo chci, aby si někdo sedl na mě? A kdo?) Celá třída sedí, ale nálada je teď jiná. Ozývá se smích a hihňání. A když hrajeme druhé kolo, vše se odehrává v jiném tempu. Kdo by pospíchal? Když se počet židlí sníží tak, že na každou židli připadají dva, do hry vstupuje galantnost – je třeba si ujasnit, kdo bude nahoře a kdo dole – „Kdepak, až po tobě.“ Zjevně dochází k jistému plánování, protože se naskytla možnost sednout si na klín konkrétní osobě. Hra pokračuje a na jednu židli připadá stále více lidí – nastává zvláštní gymnastika. Udržet každého vybalancovaného na kolenou vyžaduje kolektivní úsilí. Prosazují se studenti s organizačními vlohami – jde o to vyřešit lidskou skládačku – „Dospodu někoho velikýho – pořádně se ho chytněte – opřete se – tak, opatrně.“
195
Když už zůstala jediná židle, všichni se smějí a nadšeně povykují. Teď už vědí, že se dá váha rovnoměrně rozložit, a tak se jim to povede – všichni se naskládají na jedinou židli. Když se převrhli, tak skoro vždycky zase vstali a zkoušeli to znovu, dokud neseděli všichni. Vítězný okamžik pro všechny, včetně učitele. Jediný, kdo měl s tímto posunem hodnot potíže, byl ten kluk, který vyhrál poprvé ještě za starých pravidel. Pro něj se všechno zhroutilo – nechápal, v čem teď spočívalo vítězství.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173752
Maybe (Maybe Not)
196
As a final step in this process, I would tell the class we would push on one more round. “The music will play, you will march, and I will take away the last chair. When the music stops, you will all sit down in a lap.” “Can’t be done,” they say. “Yes, it can,” say I. So once more they marched and stopped – what now? “Everyone stand in a perfect circle. “All turn sideways in place, as if you were going to walk together in a circle. “Take a single step into the middle so as to have a tight circle now, with each person in the group bellyside to backside with the person ahead of them. “Place your hands on the hips of the person in front of you. “On the count of three, very carefully guide the person onto your knees at the same time as you very carefully sit down on the knees of the person behind you. “Ready. One. Two. Three. Sit.” They all sat. No chair. I have played the chair game in this way with many different groups of many ages in varied settings. The experience is always the same. It’s a problem of sharing diminishing resources. This really isn’t kid stuff. And the questions raised by musical chairs are always the same: Is it always to be a winners-losers world, or can we keep everyone in the game? Do we still have what it takes to find a better way?
Možná, možná ne
A jako úplně poslední stadium jsem třídě řekl, že uspořádáme ještě jedno kolo. „Hudba bude hrát, vy budete chodit kolem a já vezmu i tu poslední židli. A až hudba přestane, tak si všichni sednete na klín.“ „To přece nejde.“ „Ale jde.“ A tak zase pochodovali a zastavili se – a co teď? „Udělejte dokonalý kruh. Teď udělejte vlevo v bok, jako byste chtěli chodit v kruhu. Udělejte úkrok do středu, takže kruh bude sevřenější. A každý se břichem tiskne k osobě před sebou. Chyťte osobu před sebou za boky. Až napočítám do tří, opatrně si člověka před sebou posaďte na kolena a zároveň si opatrně sedejte na kolena kamaráda za vámi. Připraveni. Jeden. Dva. Tři. Sedněte si.“ A všichni seděli. A bez židle.
197
Hrál jsem tu hru s židlemi s mnoha skupinami různého věku a v různých prostředích. A vždycky je to stejné. Jde o to vyrovnat se s ubývajícími zdroji. Není to žádná dětinská hra. A také otázky, které při hře vyvstanou, jsou vždy stejné: Je svět vždycky zařízený jenom na vítěze a poražené, nebo dokážeme udržet ve hře každého? Máme k hledání lepších cest stále ještě to, co je zapotřebí?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173752
Maybe (Maybe Not)
Some tangible evidence of the secret life is often close at
198
hand, or, in the case of men’s wallets, close behind. If a man wearing jeans walks toward you on the street, step aside and take a look at his stern as he passes you. You will notice this fat, squarish lump riding at an angle in a hip pocket. There is a permanent wearmark showing the position of the wallet, whether the man and wallet are in the jeans at the moment or not. Even underneath a suit coat, the leather lump and the wearmark are inevitably there. Unlike women, who tend to change purses to match shoes or occasion, men usually have one wallet, worn under all circumstances, whether it be to clean out a septic tank or attend a wedding. Consequently, the effects of sweat, body heat, and time give the wallet a warped, lumpish shape more like a detachable leather wart than a billfold. It fits one place on one butt for all seasons and occasions. I tried putting a friend’s wallet in my hip pocket and had this vague sense that all was not well with my world. The importance of a wallet is emphasized by how a man feels when he has lost his wallet. It’s a major emergency far beyond the value of any one item and far beyond the fact that most of the so-called valuable stuff, which can be replaced, is not really the most valuable stuff at all. Considered in this light, wallets may serve as the common key to the bank vaults of the secret lives of men. I was asked to conduct a seminar for the senior members of a department of the federal government in Washington, D.C. Held in the solemn marble atmosphere of one of those
Možná, možná ne
Hmatatelné důkazy tajného života jsou často na dosah ruky
nebo – jako v případě pánských peněženek – na zadku. Když proti vám jde na ulici muž v džínsech, udělejte krok stranou, a až půjde kolem, tak se mu podívejte na zadek. Všimnete si, že v zadní kapse mu pod určitým úhlem poskakuje tlustý, čtverhranný žmolek. Permanentně ošoupané místo ukazuje na obvyklou polohu peněženky, ať už peněženka a její majitel teď právě v těch džínsech jsou nebo ne. Dokonce i pod sakem lze tušit ten kožený hrbolek a ošoupané místo. Na rozdíl od žen, které kabelky střídají, aby se jim hodily k botám nebo společenské příležitosti, mají muži obvykle jenom jednu peněženku, kterou nosí za všech okolností – ať jdou čistit septik nebo jsou pozvaní na svatbu. V důsledku toho je peněženka vlivem potu, tělesného tepla a času taková zkrabacená a bachratá, takže spíš než jako taštička na bankovky vypadá jako taková ta nalepovací bradavice. Za všech okolností a ve všech ročních obdobích patří na jediné místo na jediné hýždi. Zkusil jsem si do zadní kapsy kalhot dát peněženku svého kamaráda a měl jsem takový zvláštní pocit, jako by s mým světem něco nebylo v pořádku. Význam peněženky vyplývá i z toho, jak se muž cítí, když ji ztratí. To je velmi krizová situace a daleko přesahuje hodnotu jednotlivých ztracených položek, nehledě k tomu, že většina z těch tak zvaně nejcennějších věcí, které se dají nahradit, vlastně vůbec nejcennější není. Z tohoto pohledu jsou peněženky univerzálním klíčem k sejfům tajných mužských životů.
199
Byl jsem požádán, abych vedl seminář pro vyšší úředníky federální vlády ve Washingtonu D. C. Konalo se to v důstojné mramorové atmosféře jedné z těch klasicistních vládních Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173752