Maybe (Maybe Not)
194
Chairs are reset. Students stand ready. Music starts and they march. Chairs are removed. STOP! There is a pause in the action. The students are really thinking it over now. (Do I want a chair to myself? Do I want to sit on someone’s lap or have someone sit in mine? And who?) The class gets seated, but the mood has changed. There is laughter – giggling. When the game begins again, there is a change of pace. Who’s in a hurry? When the number of chairs is sufficiently reduced to force two to a chair, a dimension of grace enters in as the role of sittee or sitter is clarified – “Oh, no, please, after you.” Some advance planning is evident as the opportunity to sit in the lap of a particular person is anticipated. As the game continues, and more and more people must share one chair, a kind of gymnastic dance form deve lops. It becomes a group accomplishment to get everybody branched out onto knees. Students with organizational skills come to the fore – it’s a people puzzle to solve now – “Big people on the bottom first – put your arms around him – sit back – easy, easy.” When there is one chair left, the class laughs and shouts in delight as they all manage to use one chair for support now that they know the weight can be evenly distributed. Almost always, if they tumbled over, they’d get up and try again until everyone was sitting down. A triumphant moment for all, teacher included. The only person who had a hard time with this paradigm shift was the guy who won the first time under the old rules. He lost his bearings – didn’t know what winning was now.
Možná, možná ne
Židle už jsou opět rozestavěné. Studenti můžou začít. Spustí hudba a studenti pochodují. Židle jdou pryč. STÁT! Nastává kratičká pauza. Teď si to každý pořádně rozmýšlí. (Chci mít židli sám pro sebe? Chci si někomu sednout na klín nebo chci, aby si někdo sedl na mě? A kdo?) Celá třída sedí, ale nálada je teď jiná. Ozývá se smích a hihňání. A když hrajeme druhé kolo, vše se odehrává v jiném tempu. Kdo by pospíchal? Když se počet židlí sníží tak, že na každou židli připadají dva, do hry vstupuje galantnost – je třeba si ujasnit, kdo bude nahoře a kdo dole – „Kdepak, až po tobě.“ Zjevně dochází k jistému plánování, protože se naskytla možnost sednout si na klín konkrétní osobě. Hra pokračuje a na jednu židli připadá stále více lidí – nastává zvláštní gymnastika. Udržet každého vybalancovaného na kolenou vyžaduje kolektivní úsilí. Prosazují se studenti s organizačními vlohami – jde o to vyřešit lidskou skládačku – „Dospodu někoho velikýho – pořádně se ho chytněte – opřete se – tak, opatrně.“
195
Když už zůstala jediná židle, všichni se smějí a nadšeně povykují. Teď už vědí, že se dá váha rovnoměrně rozložit, a tak se jim to povede – všichni se naskládají na jedinou židli. Když se převrhli, tak skoro vždycky zase vstali a zkoušeli to znovu, dokud neseděli všichni. Vítězný okamžik pro všechny, včetně učitele. Jediný, kdo měl s tímto posunem hodnot potíže, byl ten kluk, který vyhrál poprvé ještě za starých pravidel. Pro něj se všechno zhroutilo – nechápal, v čem teď spočívalo vítězství.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173752