„Ale jo, o co jde?“ A on: „Teď to bude padat dolů k tobě samo, tak dávej pozor, ať ti nic nespadne na hlavu!“ Řekl jsem: „Neboj, ale co mám dělat. Pořád to tahat Frantovi?“ A on: „Ne, študente! Vlastně jo! Začneš tam na konci, u Franty, ale už mu to nebudeš podávat nahoru. Budeš od něho klást jednu vrstvu až sem, pak se vrátíš a budeš klást další, až se to tady celé zaplní. Rozumíš?“ Řekl jsem: „Jasan!“ Chtěl ještě něco říct, ale zarazil se. Řekl jsem: „Jasan, Kazan!“ A on: „Tak študente, tyhle srandičky si laskavě ponech pro sebe! A na ty tvoje študia! No přec čokl –“ Odmlčel se, jako by si něco rozmýšlel, a já jen koukal, jak se tam nade mnou tyčí jeho podsaditá postava. Přepadl mě strach, jestli nemá chuť skočit dolů a jednu mi vrazit, tak jsem raději řekl: „Promiň, já to tak nemyslel…“ A on: „Dej si klídek! Až to budeš dělat, zkoušej, kolik se jich vejde vedle sebe, klaď je buď podélně, nebo napříč, prostě tak, aby mezi stěnami nebyla velká fuka. Prostě to tady zazdíš, nebo vydláždíš, jak je libo, chápeš?“ Řekl jsem: „Neboj se, já už to nějak zvládnu.“ A on: „Frantovi řekni, ať jde dál, dozadu na stoh, já tam jdu taky. Zůstaneš tady sám, tak dávej na sebe bacha!“ Neřekl jsem na to nic. Už když jsem vyhrkl, že to zvládnu, jsem toho litoval, a teď ještě víc. Mohl jsem říct, že bych šel raději dozadu já. Tam jsem přece měl nějakou šanci, že aspoň Teru uvidím. Naštvalo mě to, až jsem vyhrkl: „Jdeš si tam zařádit, co?“ A dřív než na to něco řekl, odpovědělo mi zaječení a výbuch smíchu. Uvědomil jsem si, že jsem to dávno už úplně přestal vnímat, stejně jako nahé světlo, které padalo dolů z lamp na stožárech a všechno osvětlovalo tak ostře, že 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173573