„Ale jo, o co jde?“ A on: „Teď to bude padat dolů k tobě samo, tak dávej pozor, ať ti nic nespadne na hlavu!“ Řekl jsem: „Neboj, ale co mám dělat. Pořád to tahat Frantovi?“ A on: „Ne, študente! Vlastně jo! Začneš tam na konci, u Franty, ale už mu to nebudeš podávat nahoru. Budeš od něho klást jednu vrstvu až sem, pak se vrátíš a budeš klást další, až se to tady celé zaplní. Rozumíš?“ Řekl jsem: „Jasan!“ Chtěl ještě něco říct, ale zarazil se. Řekl jsem: „Jasan, Kazan!“ A on: „Tak študente, tyhle srandičky si laskavě ponech pro sebe! A na ty tvoje študia! No přec čokl –“ Odmlčel se, jako by si něco rozmýšlel, a já jen koukal, jak se tam nade mnou tyčí jeho podsaditá postava. Přepadl mě strach, jestli nemá chuť skočit dolů a jednu mi vrazit, tak jsem raději řekl: „Promiň, já to tak nemyslel…“ A on: „Dej si klídek! Až to budeš dělat, zkoušej, kolik se jich vejde vedle sebe, klaď je buď podélně, nebo napříč, prostě tak, aby mezi stěnami nebyla velká fuka. Prostě to tady zazdíš, nebo vydláždíš, jak je libo, chápeš?“ Řekl jsem: „Neboj se, já už to nějak zvládnu.“ A on: „Frantovi řekni, ať jde dál, dozadu na stoh, já tam jdu taky. Zůstaneš tady sám, tak dávej na sebe bacha!“ Neřekl jsem na to nic. Už když jsem vyhrkl, že to zvládnu, jsem toho litoval, a teď ještě víc. Mohl jsem říct, že bych šel raději dozadu já. Tam jsem přece měl nějakou šanci, že aspoň Teru uvidím. Naštvalo mě to, až jsem vyhrkl: „Jdeš si tam zařádit, co?“ A dřív než na to něco řekl, odpovědělo mi zaječení a výbuch smíchu. Uvědomil jsem si, že jsem to dávno už úplně přestal vnímat, stejně jako nahé světlo, které padalo dolů z lamp na stožárech a všechno osvětlovalo tak ostře, že 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173573
jsem v balících slámy viděl každé stéblo, a přitom vytvářelo, jakoby z průsvitného skla, nad stohem vypouklý padací poklop. Teprve nad ním se klenula temná noc s úplňkem, ale ten jsem neviděl. Ani teď na mě Anton neskočil, řekl: „Jo zařádit! Jdu tam udělat pořádek, tady to máme v cajku, ale kdoví jak to tam vzadu zas dneska vypadá, musím tam každou noc, než skončíme, aby to tam bylo v rychtyku, tak to tady dělej pořádně. Už ti to jde fajn! Nebude to už žádný fofr, a než se to tady naplní, bude fajront…“ To slovo nadobro pohřbilo všechny mé naděje. Řekl jsem: „Ale co kdybych…“ Ale zarazil jsem se. Anton se na mě podíval, a jako by věděl, co se mi honí hlavou, řekl: „A co bys tam tak chtěl dělat? Z tebe by měli akorát srandu. Řekni, jak bys to chtěl – A mají to stejně mezi sebou už rozdané, chodí sem každou noc, byl bys tam jen navíc. Nezlob se, tady ti to už docela jde, a oni jsou sehraná parta. To víš, oni si potřebují přitom trochu zařádit. Však já je dám do cajku!“ Odpovědělo mu další zaječení a smích. Připadalo mi to jako výsměch. Neřekl jsem nic. Měl jsem totiž sotva čas uskočit. V posledním okamžiku jsem zahlédl, jak na mě shora padá balík slámy. Zaslechl jsem Antona: „Vidíš to, chraň tě pánbůh, stát přímo pod pásem. Zatímco tady kecáme, dole už to rozjeli. Dej se do toho, chvilku se podívám, jak ti to půjde. A nezapomeň na Frantu.“ Táhl jsem a převaloval balík slámy a pociťoval jsem přitom naprosté zoufalství. Připadal mi těžký jako nikdy předtím, a ta doba, než jsem ho dostal k Frantovi, nekonečně dlouhá. Když se Franta pro něj natáhl dolů, řekl jsem: „Tady 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173573
končíš, já už ti pak nemám nic podávat, máš jít dozadu, prý to tam budete dávat s Antonem do cajku!“ Franta se na mě zadíval, asi mu to bylo divné, protože ten dodatek jsem si vymyslel. Nakonec řekl: „No jo, tak to budem brzo končit. A ty to tady vyplníš, že jo. To máš fajn, zato já si máknu! Dávat to do cajku! To ti řekl Anton, nebo sis to vymyslel?“ A já: „Řekl, že to tam bude dávat do cajku, tak jsem si myslel, že když tam máš jít taky, budete to dělat spolu.“ A on: „Aha, to je jiná. Ale stejně. Ty si tady aspoň občas dáchneš.“ A já: „Jo, budu dláždit, jak řekl Anton.“ A on: „Tak se měj, uvidíme se pak dole. Můžem jít odpoledne spolu na pivo. A tvůj hajný může s náma, i když tě tady v tom nechal, ne? Domluvíme se ráno.“ A zmizel tam, kam předtím odnášel balíky slámy. V té části stohu, kam se, teď mi to bylo naprosto jasné, nikdy nedostanu. Měsíci zřejmě taky, protože když jsem se podíval nahoru na nebe, nalevo ode mě bělostně zářil úplněk, jako rybí oko. A vtom mě napadlo, že se jeho světlo nemůže ke mně dostat přes ten skleněný poklop, který nad stohem vytvářelo nahé elektrické světlo, že se od něho odráží a vrací k němu zpátky, a proto tak zuřivě bělostně září. „Co tam děláš? Už tady máš další příděl! Pohni se, ať můžu jít dozadu! Mám tam plno roboty!“ Obrátil jsem se k měsíci zády, taky proč ne, teď jsem věděl, že od něho nemůžu čekat žádné zázraky, a když jsem se vracel zpátky s dalším balíkem, podíval jsem se na nebe, ale měsíc jsem neviděl, zas jsem ho spatřil, jak se nade mnou zvedá, až když jsem se narovnal na konci soutěsky, potom, co jsem položil ten druhý balík k prvnímu. Teprve teď mi došlo, že soutěska musí 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173573