„Mně by to nevadilo,“ pokrčila rameny Bean. Nadzvedla vlasy, takže se po opěradle gauče rozprostíraly jako vlasy Ofélie utonulé v potoce. Rose si sedla, v ruce pořád držela mokrou utěrku. „Co je to za nesmysl? Musím tu zůstat a starat se o mámu.“ „Na to existují lidi, abys věděla. Říká se jim doktoři.“ „Tak to nemyslím.“ „Fajn. A co takhle?“ Bean se posadila a knížku odložila stranou. Rose mrkla na zlomený knižní hřbet a stránky rozepjaté jako ptačí křídla. „Co kdybys tady zůstala, dokud máma nedokončí léčbu, a potom odjela do Anglie nebo třeba někam jinam, podle toho, kam bude chtít Jonathan?“ „Mám práci. Nemůžu si jenom tak odejít.“ „Dostává Jonathan plat?“ „Samozřejmě.“ „Dali mu ubytování?“ „V Oxfordu ano, jenže kdoví, jak to bude příště.“ „Tak nepotřebuješ pracovat.“ „Možná to pro tebe bude šok, Bean, ale ne všichni pracují jenom pro peníze.“ „Ale jistě že jo. Proto se tomu říká práce. Kdyby nám platili za to, že jenom sedíme a hezky vypadáme, tak by se tomu říkalo nějak úplně jinak.“ „Ale já nechci jenom sedět a nic nedělat. Nechci být žena v domácnosti. Nechci být jako…“ Rose konec věty zcenzurovala, ale ten už visel ve vzduchu a Bean po něm chňapla. „Nechceš být jako máma? Tohle možná bude šok pro tebe, Rose, ale já jsem přesvědčená, že kdyby máma chtěla pracovat, tak by mohla. Táta ji tu přece nedrží jako v nějakém vězení z dob, kdy ženy ještě neměly volební právo. A kromě toho ti
2 98 2
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173468