„Ty jsou po mamince,“ zavadil pohledem o hodiny. „Vlastně jsem měl podobný osud jako Tomášek, žil jsem jen s maminkou, tatínek odešel krátce po tom, co jsem se narodil. Maminka se už potom nikdy nevdala, starala se o mě a doslova si utrhovala od pusy, abych mohl vystudovat. Sliboval jsem si, že jí to všechno jednou vrátím, ale nestihl jsem to – odešla krátce po mé promoci.“ „To je mi líto,“ šeptla Jitka. „Víte, slíbila jsem si, že udělám všechno na světě pro to, abych z Tomáška vychovala co nejlepšího člověka. Maminka nám oběma náramně pomáhá – rozdíl je jenom v tom, že Tomáškův otec nezemřel, že někde žije a…“ „Copak se nikdy o Tomáška nezajímal?“ „Neví o něm,“ sklopila Jitka oči ke vzorku koberce. „Nikdy jsem mu neřekla, že se má narodit!“ „Jak jste mohla…“ nedokončil… „Třeba by byl rád, že má syna, třeba…“ „Ne, určitě ne,“ nesouhlasila. „Víte, byla to taková studentská nerozvážnost, jen jeden večer, pak už jsem ho nikdy neviděla a on se nesnažil mě vyhledat – ale co s tím, věci jsou tak, jak jsou, a já jsem docela spokojená, věřte mi!“ usmála se. „A teď jste na řadě vy, povídejte mi něco o sobě.“ „Není toho moc k povídání,“ usmál se. „Oženil jsem se brzo – ještě před promocí, žena byla těhotná. No a těsně po promoci se narodil Karlík, nechtěl jsem, aby se jmenoval po mně, ale moje paní s maminkou to prosadily!“ „Tak maminka se ještě dočkala vnoučka?“ „Dočkala, zemřela krátce po jeho narození. Měla mou ženu moc ráda a mně měla trochu za zlé, že jsme s dítětem nepočkali. No, ze začátku jsme to neměli lehké, bydleli jsme u maminky, a když zemřela, zůstal nám její byt, takže aspoň o bydlení jsme měli postaráno. Já jsem praktikoval v nemocnici, manželka pracovala jako sekretářka u ředitele jednoho většího podniku. Do práce šla, když byly Karlíkovi tři roky – chodil do školky a všechno vypadalo, že jsme z nejhoršího venku. Jenže pak přišla – to už bylo Karlovi patnáct – ta její smrt, strašlivá Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173448
a zbytečná. Zůstal jsem s klukem sám. Známí se mě snažili oženit, ale to, co se stalo, nechtělo přebolet, slíbil jsem si, že zůstanu sám, umožním Karlovi vystudovat. Je taky lékař, gynekolog – nedávno se oženil a zařizuje si soukromou ordinaci. A tak tady poustevničím, občas zajedu za Karlem, těším se, že si najdou čas a taky přijedou za mnou, beru co nejvíc služeb v nemocnici, protože si někdy připadám ztracený…“ „A vaše paní – jak zemřela?“ zeptala se Jitka tiše. „Nebo ne, ptám se nevhodně, asi se vám o tom nechce mluvit.“ „Vběhla pod autobus, byla na místě mrtvá.“ „Promiňte,“ omlouvá se Jitka, „nechtěla jsem…“ „To nic, už to, myslím, přebolelo, je to víc než deset let – jen mluvit se mi o tom nechce.“ „A je to taky zbytečné, proč se trápit nad něčím, co nezměníme?“ položila mu Jitka ruku na předloktí. „Nechtěla byste si poslechnout trochu muziky?“ navrhl. „Ráda – a co to bude?“ „Dejte se překvapit, něco, co mám moc rád a čím se léčím, když mi není dvakrát nejlíp.“ Pokoj naplnila Beethovenova Eroica. Zavřela oči, je jí dobře, hudba burcuje a zároveň uklidňuje, celý večer má zvláštní kouzlo. Postavil se za křeslo a položil jí ruce na ramena. „Smím?“ zeptal se tiše. Kývla hlavou, protože jakákoli slova se zdají zbytečná, jak je vůbec možné, že tohleto složil člověk, na co myslel, co mu bouřilo a zpívalo v srdci, bože, mám já to myšlenky… Položil jí bradu na temeno hlavy, je jí najednou krásně a cítí se klidná, jako by se znali ne jen krátký čas, ale dlouho, celý život… „Promiňte,“ řekl, když hudba dozněla. „Choval jsem se asi moc důvěrně, ale to bylo tou hudbou, zdálo se mi, že sem patříte, že patříte do mého života – promiňte staříkovi opovážlivá slova,“ snaží se obrátit to, co právě řekl, v nepodařený žert. „Zdálo se mi totéž,“ zašeptala. „A teď bych měla jít, je skoro jedenáct.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173448
„Kam pospícháte, doma je přece maminka,“ odpověděl. „Ale jestli chcete…“ „Přijdu zas – můžu?“ vstala. „A děkuju za krásný večer.“ •••
Jiřka otevřela oči a v první chvíli se jí nedařilo se zorientovat. Jo, ležím tady na Fandově válendě, vedle jsou holky, je tam ticho, to určitě ještě chrápou – ale kde je Fanda? Místo vedle ní je prázdné, pečlivě ji přikryl dekou, vstala a jde do kuchyně. Nikdo, na stole termoska, u ní lístek. „Musel jsem odejít do práce, připravil jsem snídani, je v lednici, vrátím se před polednem, udělej něco k obědu.“ Pod lístečkem pětistovka na nákup, jenže je neděle, kam bych mohla jít nakoupit a co bych měla uvařit? „Kolik je hodin?“ zívla Jiřinka ve dveřích. „Už máme vstávat?“ „To bych prosila, je devět pryč a musíme jít něco nakoupit, táta tady nechal lístek, že musel do práce a abych udělala oběd. Nevíš, jestli se tady dá někde v neděli něco koupit?“ „Jo, s tátou chodíme do supermarketu, je to kousek, zavedeme tě tam. A to už tady zůstaneme?“ „Zatím tejden a pak se uvidí. Jsi ráda?“ „Moc,“ přisvědčila Jiřinka. „Stejně bych chtěla, abychom tady byli všichni pořád,“ obrátila oči k matce. „To teď záleží na tatínkovi,“ otevřela lednici, na talíři vajíčka, šunka, sýr, vyndala máslo a nakoukla do skříňky – chleba tady je, tak můžeme snídat. „Tak, holky, vstávat!“ vtrhla do pokoje, kde se Klárka ještě pořádně neprobudila. „Musíme jít na nákup a vařit oběd!“ Najednou se jí zazdálo, že ten čas, který byla někde jinde, jako by vůbec nebyl, jako by se ztratil. Tady je doma a doufá, že to tak bude moci zůstat. Jen aby Fanda… Jenže ten včerejší večer a noc – není přece z těch, kdo jdou jen a jen za sexem, musí ke mně něco cítit, měl by odpustit, ale já musím sekat dobrotu a budu se strašně snažit, slibuje si. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173448