Po večeři jsem objednal další šampaňské, a jak jsme tak pospolu seděli a klábosili, usměrňoval jsem námět hovoru zcela cílevědomě na lásku a na její přirozené vyvrcholení — na mrd. Karolina a Rosalie mi byly vydatnými pomocnicemi, lepších bych si ani nemohl přát. Hovořily zcela bez okolků, a jak jim víno rozpalovalo krev, pomalu se svlékaly, tančily kolem stolu, objímaly se a líbaly mne, odhalovaly svá ňadra a nadzvedávaly sukně i spodničky, zkrátka snažily se Lauru znemravnit vlastním příkladem. A ta roztomilá cudná Laura jen seděla a koukala — hlavinkou se jí zřejmě honily ty nejroztodivější myšlenky. Jak jsme popíjeli, uvolňovala se a pomalu ztrácela své pitomé zábrany, opravdu pitomé a opravdu pomalu. Vzrušovalo mne to. Bylo mi jasné, jak se to mezi Laurou a mnou vyvine: přefiknu ji, o tom nebylo pochyb. Jenomže ona to asi ještě nevěděla. Zazvonil jsem a objednal jsem láhev ruské vodky. Otevřel jsem ji a nalil jsem čtyři sklenky. Přiťukl jsem si se svou Ruskou i s Rosalií, ale Laura váhala. Karolina ji objala kolem pasu a řekla: „Lauro, neostýchej se a pij, to je náš národní nápoj!“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173429