čila. Bezpečnost především. Co kdyby náš drobeček v nestřeženém okamžiku spojil dráty? Večer jsem ukládala kryty do skříně v předsíni a Václav zrovna vycházel z koupelny. „Prosím tě, cos to koupila?“ podivil se. „Bezpečnostní kryty, nevidíš?“ divila jsem se, že se diví. „No, to vidím. Ale na co? Copak strkáš prsty do zásuvek? Vždyť by se ti tam ani nevešly.“ „Člověče, tobě hrabe. Co bych strkala prsty do zásuvek? Myslíš, že jsem blázen?“ „No, ale na co kupuješ ty kryty? Vždyť tebe ty zásuvky vůbec nemůžou ohrozit. Ani kdybys chtěla,“ pořád nechápal Václav na druhé straně komunikační propasti. „Proč bych měla chtít spojit dráty, šílenče?!? Ty kryty jsou pro naše dítě, přece!“ křikla jsem na něj přes tu propast. Václav se zastavil. Chápavě se pousmál. Zjihnul, pohladil mě po vlasech a bylo po propasti. „Nemyslíš, že trochu předbíháš události, broučku?“ Nemyslela jsem. Uplynulo několik dní a já si začínala zvykat na nové příjmení. Šlo to velmi snadno, jelikož mě příjmením nikdy nikdo neoslovoval. Jenom správce sítě v práci musel upravit můj záznam v počítači a já se snažila pamatovat na nové příjmení při podepisování. Ze začátku jsem z toho měla dost divný pocit, připadalo mi to trochu jako falšování podpisu. Ale nic jsem nefalšovala, jenom jsem se stala někým jiným. Manželkou. Bylo jaro, zemědělci vtrhli s novou vervou na svá pole a Helena mi z vedlejší kanceláře vesele mailovala: „Naše české krávy 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173096