Viktor se snaží udržet na tváři stejný úsměv, jako Schreiber, ten výraz plný netečné nadřazenosti, který postrádá jakýkoliv humor. „Já ale nejsem Němec, Herr Schreiber,“ říká mu. „Já jsem Žid.“
Vzpomínky „Ta ženská má slepičí mozek!“ Hana přechází po Skleněném pokoji sem a tam, tvář zbrázděnou pláčem, a mluví o Němcově manželce. „Ale stejně ho má v hrsti. Normálně ho vydírá. A on se jí bojí. Čert ví proč, ale bojí se jí.“ V jihovýchodním rohu pokoje, kde se zimní zahrada stýká s prosklenou stěnou, stojí vánoční stromeček ozdobený lamelami a svíčkami a už obklopený zabalenými dárky. Hana rázuje mezi stromkem a otevřeným prostorem za Maillolovým torzem, zatímco Liesel sedí na jedné z židlí, kouří a svou přítelkyni bezradně sleduje. „Já ho miluju!“ vykřikuje Hana a vzlyká. „Chápeš to? Miluju ho. Chci ho mít vedle sebe v každém okamžiku svého života. A co mám? Tu a tam noc. Pár dní, když je jeho žena na jednom z těch svých nákupních zájezdů. A ona o mě ví, to je na tom k posrání.“ Poslední slovo řekne česky, často se při hovorech s Liesel uchyluje pro vulgarity do češtiny, jako by jí tenhle jazyk nabízel větší možnosti. Navíc Skleněný pokoj má podobný efekt na každého, osvobozuje od běžných konvencí, povzbuzuje otevřenost, upřímnost. „Vždycky o mně věděla, ale doteď jí to bylo fuk. Jenže teď mu řekla, že si musí vybrat, buď ona, nebo já. A on si vybral ji! Honem se vrátil k její kundě.“ „Hano! Mohla by tě slyšet Ottilie.“ Hana se zastaví a přitiskne si ruku na ústa. Její oči, od pláče červené, se náhle rozšíří a zjasní. Za slzami je znát náznak smíchu. „Ježíšikriste, myslíš? Tetička Hana učí svou kmotřenku sprostá slova. Ale ona je přece nahoře. To nemohla slyšet, ne? Proboha, doufám, že ne.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172756