„Heydrich je na prkně,“ oznámil Milanovi s potěšením mistr zednické party Kalabza, když se stavil v kanceláři s evidenční knihou o výdeji materiálu. „Venku už vyvěšujou černý fangle a v rozhlase kvílí funusový pochody. Tak přece to slízl víc, než se povídalo.“ Milan podepsal měsíční spotřebu za květen a knihu mu vrátil. Kalabza býval jednatelem v jedné obvodní organizaci Sokola, dokud ho Němci nezakázali, a se svými názory se nijak netajil. Odvahu osvědčil už v minulé válce, když za revolučních zmatků uprchl z ruského zajateckého tábora do Rumunska, kde se s několika dezertéry z různých armád skrýval v lesích na okraji Sedmihradska až do pádu monarchie. „Zdi mají uši,“ napomenul ho Milan. „Teprve teď se rozpoutá peklo.“ Kalabza se ušklíbl, vsunul si knihu pod paži a druhou ruku strčil do kapsy vápnem zacákaných bílých zednických kalhot. „Jakýpak rozpoutá, pane šéf? Copak si pekla neužíváme už čtvrtý rok? Skuhrat nám nepomůže. Stejně to Germáni nakonec proserou. Hitler si o to řekl sám, když Američanům vyhlásil válku. Nebojte, pomsta bude nakonec naše.“ Při posledních slovech zvedl zaťatou pěst a s důrazem dodal: „Máme na ni právo, když jsme se jim nemohli v osmatřicátým postavit.“ „Znám vás jako klidného člověka, pane Kalabzo,“ usměrňoval ho Milan. „Takovej jsem byl před okupací, pane inženýre. Jenomže po všech těch zkušenostech za poslední roky už asi nikdy klidnej nebudu. Chtějí nás zlikvidovat? Dobře, odpovíme jim stejně, jen co k tomu bude příležitost. A ta se naskytne brzo, to mi věřte.“ „Přece se nebudeme chovat jako oni,“ poznamenal Milan. „Jestli tohle uvádíte jako argument, je vidět, že vás pokřivila křesťanská morálka. A ta v našem století přestala platit už ve čtrnáctým roce. Když tehdy ten všeobecnej masakr skončil, kdekdo na to chtěl na rozdíl ode mě zapomenout. Já zatoužil po odplatě v okamžiku, kdy jsem viděl padnout prvního kamaráda s prostřelenou hlavou.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172739
„Podle vás každá křivda volá po odplatě? To se má historie opakovat donekonečna?“ Kalabza vyndal ruku z kapsy a opřel se o stůl. „Tentokrát už žádní ukřivdění nezůstanou,“ prohlásil zlověstně. „Nebo je vám snad toho padoucha líto?“ „Ne. Jenom mě mimoděk napadlo, že v Sokole ve vás přece pěstovali nejen tělesnou zdatnost, ale také ušlechtilého ducha.“ Kalabza nedal v nejmenším najevo, že by se ho Milanova jízlivost nějak dotkla. „A jaký postoj bysme měli k těm vrahounům podle vás zaujmout? Ať už to dopadne, jak chce, po atentátu si konečně uvědomili, že nejsme ovce, co se skloněnou hlavou čekají na řezníka. Represáliema si jenom přitíží při konečným účtování. A k tomu určitě dojde.“ Už před polednem visely v Dlouhé na veřejných budovách říšské vlajky spuštěné na půl žerdi a černé vlajky Zbraní SS. Z pouličních tlampačů se linuly úryvky z Wagnerova Soumraku bohů, přerušované výzvami, aby obyvatelstvo napomohlo k dopadení pachatelů atentátu, a ukončené pohrůžkami, co bude následovat, pokud tak neučiní. Razie, které se prozatím odbývaly v sousedství, Zdeňka Hrotovce i profesora Kořínka odradily od poslechu londýnského i moskevského zpravodajství. Zdeněk ale neodolal, aby se nestavil aspoň na kus řeči. „Naši chlapi, co koukali z tramvají na to dostaveníčko paragánů se smrtihlavem, museli k výslechu, ale zase je pustili. Samosebou že z nich nedostali víc, než co viděli. Němci přímo běsní vzteky, je poznat, že nemají ani nejmenší stopu.“ Poklepal na rádio a obrátil se k Milanovi. „Co myslíš, nepustíme to na chvíli?“ „Dej pokoj!“ okřikl ho Milan. „Zbláznil ses? Nevíš, kdo zrovna stojí za dveřma. Pořád tu špicuje uši ten slídil Schimerda z vašeho patra. A když jsi byl minulou noc ve službě, udělali šťáru o dům dál.“ „Slyšel jsem. Spoustu lidí už odvlekli. Od nás z práce taky. Pořád říkám, že jeden potentát za to nestojí.“ „Máš strach?“ Zdeněk jen zvedl obočí. „A kdo ho nemá? Ty snad, hrdino? 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172739
Máš jistotu, že se vrátíš, když ráno odcházíš z domu? Já když jdu na šichtu, tak trnu, že vidím Věru a děti naposledy. Vážně, už pár dní se tomu pocitu nemůžu ubránit. Ani si nedovedeš představit, co to je mít obavy o svoje nejbližší. Copak strach o sebe člověk překoná, ale když se bojí o druhé, je v koncích. Ty zkrátka něco takovýho neznáš.“ Znělo to jako obvinění, nebo spíš těžko potlačitelná závist vůči tomu, kdo má ve svízelné situaci byť nepatrnou výhodu, ale Milan to přešel. Chápal, že Zdeněk má na takové pocity právo. Když odešel, zhasl světlo a nekonečně dlouho civěl do tmy a nechal se unášet minulostí. Zase byl u zákrutu Sázavy pod Medníkem, na palouku u řeky praskal oheň a snopy jisker z proschlého dřeva létaly jako droboučké komety k noční obloze. Podél hlubokého zářezu řeky plály v ten sobotní letní večer desítky podobných ohňů. Bylo slyšet vzdálené hlasy, na řece se vláčně pohybovaly stíny člunů s barevnými hvězdičkami lampionů a odkudsi kvikala harmonika. Koupání nebylo úplně bezpečné ani ve dne, natož v noci, proud tu býval silný a podlamoval nohy už pár kroků od břehu. S Alenou nástrahy řeky přelstili. Pevně se chytili dřevěných kůlů lávky a nechali proud, aby rozděloval a zase srážel jejich nahá, natažená těla. Milan se vždycky natočil tak, aby Alenu naplno zachytil na hrudi. Jednou rukou se přitom držel lávky, zatímco druhou ji tiskl k sobě. Teprve až jim zuby drkotaly zimou, vyskočili na břeh a utíkali se ohřát k ohni. Alena natáhla dlaně nad plameny. „Jednou jsem viděla ve filmu japonské stínové divadlo. Naše siluety na pozadí plamenů vypadají taky tak.“ „Vadí ti to?“ „Ne. Jít se za tmy koupat v plavkách by byla urážka dobrých trampských mravů. Učils mě to tak, pamatuješ? Vlastně promiň, tys býval přece skaut.“ „Jo, tak nějak to bylo. A vůbec, když už ses zmínila o divadle, nezajdeme do Osvobozeného na Caesara?“ „Když myslíš.“ Lehli si blízko ohně a hleděli na noční nebe ostřelované 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172739