„Heydrich je na prkně,“ oznámil Milanovi s potěšením mistr zednické party Kalabza, když se stavil v kanceláři s evidenční knihou o výdeji materiálu. „Venku už vyvěšujou černý fangle a v rozhlase kvílí funusový pochody. Tak přece to slízl víc, než se povídalo.“ Milan podepsal měsíční spotřebu za květen a knihu mu vrátil. Kalabza býval jednatelem v jedné obvodní organizaci Sokola, dokud ho Němci nezakázali, a se svými názory se nijak netajil. Odvahu osvědčil už v minulé válce, když za revolučních zmatků uprchl z ruského zajateckého tábora do Rumunska, kde se s několika dezertéry z různých armád skrýval v lesích na okraji Sedmihradska až do pádu monarchie. „Zdi mají uši,“ napomenul ho Milan. „Teprve teď se rozpoutá peklo.“ Kalabza se ušklíbl, vsunul si knihu pod paži a druhou ruku strčil do kapsy vápnem zacákaných bílých zednických kalhot. „Jakýpak rozpoutá, pane šéf? Copak si pekla neužíváme už čtvrtý rok? Skuhrat nám nepomůže. Stejně to Germáni nakonec proserou. Hitler si o to řekl sám, když Američanům vyhlásil válku. Nebojte, pomsta bude nakonec naše.“ Při posledních slovech zvedl zaťatou pěst a s důrazem dodal: „Máme na ni právo, když jsme se jim nemohli v osmatřicátým postavit.“ „Znám vás jako klidného člověka, pane Kalabzo,“ usměrňoval ho Milan. „Takovej jsem byl před okupací, pane inženýre. Jenomže po všech těch zkušenostech za poslední roky už asi nikdy klidnej nebudu. Chtějí nás zlikvidovat? Dobře, odpovíme jim stejně, jen co k tomu bude příležitost. A ta se naskytne brzo, to mi věřte.“ „Přece se nebudeme chovat jako oni,“ poznamenal Milan. „Jestli tohle uvádíte jako argument, je vidět, že vás pokřivila křesťanská morálka. A ta v našem století přestala platit už ve čtrnáctým roce. Když tehdy ten všeobecnej masakr skončil, kdekdo na to chtěl na rozdíl ode mě zapomenout. Já zatoužil po odplatě v okamžiku, kdy jsem viděl padnout prvního kamaráda s prostřelenou hlavou.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172739