volání a pokřiky radosti, uznání a nadšení divadlem opět hřímající nechtěly se ani utišit. Tvůrce nového díla ukláněl se rozradován, blažen vědomím a důkazy, jichž se tvůrcům uměleckých děl ne vždy dostává, že mu totiž porozuměno. – Věk svléknuv španělského venkovana, vyšel ven, ohlížeje se po Betyně, jež měla tu čekati. Ale nespatřil ji; zato Loty za chvilku přiběhla, také již přestrojená, majíc přes sebe tmavý vlněný šátek, z jehož zakuklení pěkně vyhlížela její čtverácky se usmívající tvář. Zavěsila se Věkovi na rámě. Vysvětlila, že Betynu poslala napřed před divadlo, aby dala pozor, aby jich maminka neminula. Když sešli dolů, bylo před divadlem ještě boží dopuštění. Kolem se vše lidem hemžilo; kočáry hrčely, pokřiky vozků se ozývaly i zmatená směs hlasů, volání, pohvizdování si a popěvků árií, jež všem dosud v duši zvučely. A noc tmavá; skoro nic v ní nezmohlo těch několik svítilen rudě do tmy mrkajících. Loty se tmy děsila i toho, že nenašli ani Betyny, ani maminky. Darmo se po nich ohlížela; na umluveném místě jich nebylo. Věk netušil, že jeho společnice prve Betynu schválně poslala, aby vyčkala matku a Paulu, a udala jim schválně jiné stanoviště, chtíc s Věkem osaměti. Když všechno hledání bylo marno, s rezignací se posléze odevzdala a řekla, že tedy půjdou sami, že maminka je se sestrami beztoho napřed. Věk otálel chvilku. Byl by rád šel s Paulou. Než posléze nezbylo, nežli aby přijal Lotin návrh. A tak nastoupil sám s Lotkou cestu do jejího bytu. Klestil jí dráhu v tlačenici a Loty, jako by se obávala, že by ji od něho snad odtrhli, přitiskla se těsně k němu. Nic jí ta obtížná cesta tlačenicí a tmou nevadila. Naopak, bavila ji. Mladá herečka se smála vtipkujíc a kráčela těsně vedle mladého filosofa i pak, když se dostali na volnější místo. Byla tma, na nebi ani jediné hvězdy a vzduch vlhký a dost sychravý. Mladí lidé nedbali a necítili. Věk nadšen, rozradován dílem Mozartovým těšil se nadto na osvětlenou jizbu u Butteauových, že si tam zasedne poblíže Pauly, že se jí zeptá, jak se jí opera líbila. Kdyby se také mohl zeptati, zdaliž i ona si tam na něj vzpomněla… A vedle její svižná sestřice, již nejednou v duchu pojmenoval, že je jako hadová panenka, sama ho teď vedla. Nic se na cestu neohlížel. V duchu byl daleko napřed a přitom naslouchal smíchu rozveselené Lotky, jež se smála té bludné cestě (neboť dostali se do uliček u Staroměstského náměstí) a tu zase tmě, a aby se na ni podíval, vidí-li jí do očí. Musil se nachýliti a pohlédnouti do tváře šátkem vroubené, jež připadala v tu chvíli nějak pobledlou, ale milou, vábnou, a jež se na něj usmívala, jak i za hustého šera poznal. Vtom ho zase škádlila, jaký je Don Juan, že ji unesl, a hned zas polonahlas pozvukovala si tu menuet, tu Zerlininu líbeznou árii, kterou odprošuje Masetta a dobývá si jeho lásky a odpuštění.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172714