obličej propadl do ještě pochmurnějších tónů. „Nemám potřebu někoho zabíjet. Nemám potřebu, aby mně někdo česal pěšinku, ani nemám potřebu malovat. Už ne…“ vyklouzlo z ní cosi, čeho vzápětí litovala. Mávla rukou, vzala si tašku s bruslemi a opustila byt dřív než Dalibor. Stmívalo se jako tenkrát… Jako tenkrát, když ho sledovala až k jejich bungalovu. Jenže to už bylo někdy před rokem, před rokem na jaře. Teď uháněla stezkou kolem Labe a uvažovala, kde se to všechno zvrtlo. Po vzteku a napětí, které v sobě měsíce dusila, zbyla jen lhostejnost. Zalila celé tělo, vyhladila vrásky. Zranění se zhojilo, znepokojení vyprchalo. Tohle asi Dalibor nepochopí. Napadlo ji, že klid je její nepřítel. Možná klid před výbuchem. Hříšná myšlenka. Ani volná kresba se jí nedařila, při opakovaných pokusech se zmohla nanejvýš na nečitelné shluky čar, v nichž se nedal objevit ani Pollock, ani Mondrian, ani Špála, ba ani Stella… Je umění řemeslo nebo intuice? Stella se vrátila pokorně k zátiším, jenže o ta už nikdo nejevil zájem. Obrázky byly prý příliš konvenční, prvoplánové, postrádaly napětí, tu sedmihlavou saň… Někdy ji v krušných chvílích napadlo, co bude dál a že jí vlastní hrdost nedovolí, aby ji Dalibor živil. Bohužel už asi nedokáže vytvořit nic původního, ale mohla by třeba nabízet kurzy volné kresby. Patrně by se uživila i arteterapií, jenže to by si musela dodělat vzdělání. Tvorba je riziko, které rve tělo a zároveň ho konejší… Umět tak začít znovu a odjinud. Samozřejmě bez Bořivoje, za otce by se stejně nehodil. Nakonec došla k závěru, že uchopit svůj život znamená uchopit svůj čas, vytvořit ze sebe jinou ženu…
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172704