98
Charlaine Harris
bata u konce. Vstaly jsme a já jsem vrátila Samovy židle na místo. Nevěděla jsem, co říct. Naštěstí jsem nemusela nic vymýšlet. Ze stínů obklopujících parkoviště vystoupil Eric. „Pam,“ řekl důrazně. „Nemohl jsem se tě dočkat, takže jsem se za tebou vypravil, abych se ujistil, že je všechno v pořádku.“ „Můj pane,“ otočila se k němu Pam. Tohle oslovení jsem od ní ještě nikdy neslyšela. „Jdi pryč!“ přikázal jí Eric a hned nato už po Pamele nezůstalo ani stopy. Nepromluvila jsem. Eric mě provrtával svým typickým upřeným pohledem a jeho myšlenky mi zůstávaly utajené. Ale bylo mi jasné, že je úplně bez sebe. Ale kvůli čemu, kvůli komu a do jaké míry? Právě tohle bylo na upírech zábavné a zároveň děsivé. Eric se rozhodl, že za něj nebudou hovořit slova, ale činy. Zčistajasna se ocitl přímo přede mnou, prstem mi zvedl bradu a přitáhl si můj obličej k sobě. Jeho oči, které byly v matném světle nezvykle tmavé, na mě hleděly vzrušeně a zároveň bolestně. Tihle upíři a jejich směsice citů! Jeden jako druhý. Když mě políbil, ani mě to nepřekvapilo. Pokud má někdo několikasetleté zkušenosti s líbáním, je v tom dost dobrý, takže bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem vůči tak výraznému líbacímu talentu imunní. Moje tělesná teplota poskočila nejmíň o deset stupňů. Nemohla jsem udělat nic jiného než pokročit těsně k němu, ovinout ho pažemi a přimknout se k němu. K mrtvému člověku, který se mohl pochlubit tou nejživější chemií a rozbouřil všechny mé hormony, dosud zjitřené po noci, kterou jsem strávila s Quinnem. Při pomyšlení na Quinna mě však zaplavil pocit, jako kdyby mě někdo polil ledovou vodou. Neochotně, takřka bolestně jsem se od Erica odtáhla. V obličeji měl soustředěný výraz, jako kdyby v duchu něco ochutnával a rozhodoval se, jestli je ta věc natolik dobrá, aby si ji nechal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172686
VŠICHNI MRTVÍ
99
„Ericu,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Nevím proč jsi sem přišel, a nemám tušení, k čemu jsou všechny ty scény.“ „Patříš teď Quinnovi?“ Oči se mu zúžily. „Patřím sama sobě,“ odpověděla jsem. „Rozhoduju se.“ „A už ses rozhodla?“ „Ericu, tohle už překračuje všechny meze. Nechodíš se mnou. Nedal jsi mi ani v nejmenším najevo, že bys o tom vůbec uvažoval. Nejednáš se mnou, jako kdybych v tvém životě hrála nějakou významnější roli. Netvrdím, že bych byla něčemu podobnému přístupná, ale říkám ti, že jsem nic takového nezaznamenala. A jako člověk bez závazků jsem se rozhodla pro jiného, ehm… společníka. A zatím mi Quin naprosto vyhovuje.“ „Neznáš ho o nic líp, než jsi znala Billa.“ Tohle mě zasáhlo na citlivém místě a zabolelo to. „Přinejmenším jsem si zatraceně jistá, že mu nikdo nepřikázal, aby mě dostal do postele z politických důvodů!“ „Je lepší, že ses to o Billovi dozvěděla,“ poznamenal Eric. „Ano, je to lepší. To ale neznamená, že se mi líbil ten způsob, jak jsem se to dozvěděla.“ „Uvědomoval jsem si, že to bude těžké. Ale musel jsem ho donutit, aby se ti přiznal.“ „Proč?“ Eric se zatvářil ohromeně. Nemohu najít jiné slovo, které by lépe vystihovalo jeho výraz. Zaletěl pohledem stranou, daleko do tmy zahalující stromy. „Nebylo to od něj správné.“ „To je pravda. Možná ses jen chtěl ujistit, že ho už nikdy nebudu milovat.“ „Možná obojí.“ Nastalo tíživé ticho. „Fajn,“ řekla jsem. Celý náš rozhovor mi připadal jako praktická lekce psychoterapie. „Ericu, už několik měsíců se ke mně chováš nevrle. Od té doby, co jsi… vždyť víš… Od té doby, co jsi nebyl sám sebou. Co to s tebou je?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172686
100
Charlaine Harris
„Od té noci, co mě ta čarodějnice zaklela, si kladu otázku, proč jsem se ocitl na té silnici, která vede k tobě domů.“ Ustoupila jsem o dva kroky dozadu a snažila se na jeho bledé tváři najít nějaké vodítko, nějakou známku toho, co se mu honí hlavou, ale marně. Předtím mě nikdy nenapadlo zkoumat, proč Eric prchal právě po téhle silnici. Tehdy jsem si lámala hlavu kvůli spoustě jiných věcí a okolnosti té noci, kdy jsem časně ráno na Nový rok objevila Erica osamělého, polonahého a naprosto bezradného, mi pak vytlačila z hlavy krvavá bitva s čarodějnicemi, která se odehrála jen o málo později. „A našel jsi odpověď?“ zeptala jsem se, ale okamžitě jsem si uvědomila, že to byla naprosto nesmyslná otázka. „Ne,“ hlesl tichounce. „Ne. A ta čarodějnice, která mě tehdy začarovala, je mrtvá, takže mi už nemůže prozradit, co všechno to kouzlo – teď už zlomené – zahrnovalo. Měl jsem hledat osobu, kterou jsem nenáviděl? Miloval? Byla to náhoda, že jsem se ocitl uprostřed prázdnoty… ale prázdnoty, která ležela na cestě ke tvému domu?“ Na chvíli zavládlo tíživé ticho. Nevěděla jsem co říct, a Eric očividně čekal na odpověď. „Zřejmě za to může ta krev víly,“ hlesla jsem mdle, přestože jsem si celé hodiny vtloukala do hlavy, že tvoří tak nepatrný podíl mé krve, že u upírů, které jsem znala, nemůže způsobit žádné hlubší city než jen mírnou náklonnost. „Ne,“ řekl a hned nato zmizel. „Fajn,“ řekla jsem nahlas. Moc se mi nelíbilo, že se mi zachvěl hlas. „Pokud jde o odchody, tenhle byl vážně vydařený.“ Mít v rozhovoru s upírem poslední slovo bylo setsakramentsky těžké.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172686