Hasse si hvízdl. „Takže je to jako vždycky – zcela na prd.“ „Jo, asi jo. Třicet metrů od zákopu, to už bych se radši spoléhal na granáty. Ty jsou aspoň vyzkoušený.“ Venku znovu zakvílel vítr a odhrnutým vchodem vhodil dovnitř improvizované jídelny hrst sněhu. Vločky měly pohádkový tvar a velikostí připomínaly chrousty. „Nádhera!“ řekl Hasse. „Někdy touhle dobou slaví Ivani Vánoce, ne? Mají protekci, opravdový Vánoce v Berlíně propršely.“ „Já,“ vzdychl Erich, „bych byl rád na Vánoce doma, i kdyby uprostřed berlínský zoologický zahrady vybuchla sopka.“ „Pak by ovšem šla taky většina říšských úřadů k čertu. To by… Aha! Už držím hubu.“ „To ti chválím. Tak co? Máš dost?“ Hasse spokojeně říhl. „Takhle sem se nenacpal snad od začátku války.“ „Tak se půjdem podívat na to nadělení.“ „Ještě moment! Co prevence proti zimě?“ „No jo, vidíš! Blbosti člověka napadají samy, ale na důležitý věci občas zapomíná.“ Přihnuli si jalovcové z Hasseho polní láhve a vydali se za svými povinnostmi. *** Poručík Werner Keilig zvedl hlavu od hlášení. Četa neměla psací stroj, proto většinu písemností nejraději vyřizoval sám. Podle něj nikdo v četě neměl tak úhledný rukopis, nemluvě o tom, že vojáci dokázali nasekat i v desetiřádkovém textu sto gramatických chyb a upatlat každý papír blátem a mastnotou. Navíc šlo o styl – dobře sestavená hlášení mohla rozhodovat o povýšení. „Co chcete?“ bafl na Ericha. „Mám práci!“ Poddůstojník pokrčil rameny. „Poslušně hlásím, že jsem naše doplňky rozdělil do družstev a nesu nový se98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172674