ko se tahá za provaz u zvonu – v té době se nosily copy –, a že ho dvakrát varoval, ať už to nedělá, Ludvík ovšem přišel a udělal to potřetí. Valence v tom viděl klukovinu nedospělého hocha a podle toho ho také potrestal. Bonaparte vyřídil Valenceovu odpověď Ludvíkovi, který namítl, že tahat kamaráda za cop je jenom legrace, zatímco políček je urážka. Umíněnost dávala třináctiletému hochovi logiku třicetiletého muže. Vyjednavač se tedy vrátil k Valenceovi s novou válečnou výzvou. Mladík upadl do velkých rozpaků; souboj s chlapcem by ho znemožnil. Kdyby se s ním bil a zranil ho, považovalo by se to za ohavnost. A kdyby byl zraněn on sám, byla by to pohana, kterou by za celý život nesmyl. Neústupnost malého Ludvíka, který tvrdošíjně trval na svém, činila z celé záležitosti velice ošemetnou a vážnou věc. Shromáždila se rada velkých, jako se to stávalo za velmi vážných okolností. Rada velkých rozhodla, že jeden z nich nemůže mít souboj s chlapcem; ale protože ten chlapec trvá na tom, aby se na něj pohlíželo jako na mladého muže, Valence mu před všemi svými druhy řekne, že ho mrzí, že se nechal unést a zacházel s ním jako s malým chlapcem; a že na něj odnynějška bude pohlížet jako na mladého muže. Poslali pro Ludvíka, který čekal přítele ve svém pokoji; uvedli ho doprostřed kruhu, který se shromáždil na nádvoří mladších žáků. Tam Valence, jemuž kamarádi po dlouhém debatování nadiktovali proslov, který měl zachránit čest starších před mladšími, prohlásil před Ludvíkem, že ho velmi mrzí, co se stalo, a že s ním zacházel podle jeho věku a nikoli podle jeho inteligence a odvahy. Požádal ho, aby omluvil jeho prudkost, a podal mu ruku na znamení toho, že je vše zapomenuto. Ale Ludvík zavrtěl hlavou. „Můj otec, který je plukovníkem, jednou prohlásil, že 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172669