„Třeba je tu nějaký konzum? Tak si ještě koupíme. Večer bude dlouhý, tak po večeři posedíme…,“ navrhla kamarádka z ekonomky. Obě se v životě nesporně dost orientovaly a nic je nemohlo zaskočit. „Aspoň nám Kája bude moct něco povědět o těch testech!“ Jasně, že to mělo nějaký smysl. Přece by se tolik nesnažily jen tak pro nic za nic. Čekají, že tu Karel má nějaké známé a mohl by zatlačit, aby uspěly. Neměl moc chutí tu ze sebe dělat naivního hlupáčka, který jim to zbaští, ale na druhou stranu si je zase nechtěl znepřátelit kvůli Gábině. „Dobře,“ připustil. „Můžeme to zkusit, třeba ještě mají otevřeno, ale pokud si vzpomínám, tady zavírají už ve čtyři odpoledne. Každopádně tu dneska bude hrát kino!“ „Jé! Kino? To já miluju.“ Gábina poprvé zvedla hlavu, podívala se na Karla a pohodila vlasy, které jí neposlušně lezly do čela. „To by bylo dokonalý! Nevíš, co dneska dávají?“ Karel pokrčil rameny. Holík mu něco říkal… „Prý nějakou veselohru s Louis de Funèsem…“ „S tím poděsem?“ protáhla obličej Ivana. Bylo na ní vidět, že do vesnického kina ji to moc netáhne a dala by přednost něčemu jinému. „No… já bych šel…,“ řekl rozvážně Karel, který se uvnitř celý telelil radostí. Vždyť by se třeba mohlo stát, a šel by s Gábinou sám… „No dobře,“ souhlasila Magda, tak půjdem taky… Ale podíváme se, jestli by tady v tom zapadákově neměli někde aspoň bulharský cabernet nebo maďarský bikavér, ty naše slivky se pít nedaj!“ Měla zřejmě o vínech vcelku přehled. „Já už jsem to viděla,“ prohlásila zklamaně Ivana. „Ale dá se to vidět znova, ne?“ oponovala její spolužačka Magda. „Je to legrace a aspoň trochu zabijeme čas. Co tady?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172666
Karel sledoval jejich dohady zdánlivě netečně, jako by se ho to vůbec netýkalo, ale strašně si přál, aby se vyjádřila především Gábina, záleželo mu na ní, nechtěl něco navrhnout dřív, než si bude jistý, že jí to bude vyhovovat. Měl pocit, že trochu váhá. „Tak víte co?“ odhodlal se konečně. „Já si odnesu věci do pokoje a za čtvrt hodiny se pro vás stavím. Můžeme zkusit, jestli bude ve zdejším konzumu ještě otevřeno, v šest je večeře a pak můžeme jít do kina od osmi, stejně hrajou jen večer. Jestli vůbec hrajou…“ „Stačí tři diváci a musej hrát, ne?“ Karel pokrčil rameny. Snad ano. Kéž by se to povedlo, kéž by mohl být chvilku blízko ní! Uvědomoval si, že se v něm všechno chvěje, že se něco stalo a on to nemůže zastavit, byla to lavina, která se spustila z kopce předčasně, ještě dřív, než bylo jasné, zda mu Gábina bude chtít věnovat pozornost. Ta věčná nejistota, věčná obava! Nechtěl vypadat trapně, směšně, potřeboval nějaký důvod, aby se mu zvedlo sebevědomí. „Jo, tak se na nás nevykašli!“ vyzvala ho Ivana a spiklenecky na něj mrkla. Přikývl neznatelně, nejistě, nechtěl, aby si Gábina třeba myslela, že má zájem zrovna o Ivanu! Připadal si navzdory všemu sebeovládání trapně, měl pocit, že na něm musí každý poznat, na čem mu záleží. „Jasně, spolehněte se!“ Gábina zvedla hlavu a usmála se na něj. I když neřekla ani slovo, ani nic nenaznačila, Karel byl přesvědčen, že má nějakou šanci a byl rozhodnutý nepustit ji! Stává se, že člověk ucítí ten pravý okamžik, když se rozhoduje o jeho budoucnosti? Nevěděl, zmáhaly ho svíravé a protichůdné pocity, připadal si těžkopádně a i když se snažil působit suverénně a sebevědomě, podvědomě vnímal, že to není ono. Sousední pokoj, kde se už ubytoval Jirka Holík z Domu dětí, byl otevřený. Karel si hodil svůj bágl na 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172666
válendu, vedle kupičky s povlaky a prostěradlem, svlékl bundu a tričko a v koupelně si opláchl obličej. Na sprchu si netroufal, nechtěl se zdržovat, uvnitř v něm vibrovalo podivné napětí a už by byl zase nejraději ve společnosti, kterou sotva opustil. Chvíli se díval do zrcadla na svůj obličej. Má nějakou naději, že by snad Gábina… Určitě někoho má, je moc hezká, měl před sebou její pohled, její oči, a jak se usmívala… A vycházelo z ní ještě něco, co neuměl přesně popsat. Prostě ho přitahovala čím dál víc, připadal si, jako by se v něm najednou objevil nějaký magnet, který je obrovskou silou přitahován z druhé strany. Měl by se aspoň oholit? Vytáhl holicí strojek a dvakrát si nervózně přejel po tváři. Váhal ovšem nad kolínskou, nechtěl, aby vypadal marnivě, ale taky neupraveně, nevěděl jak se zachovat, bylo to dilema, které neuměl vyřešit. Když vyhlédl z okna, zdálo se mu, že popadává sníh, ale to jen vítr zvedal chmýří a suché listy, které hnal před sebou. Uvědomoval si, jak se mu prudce rozbušilo srdce, aniž by k tomu mělo důvod. Rychle se raději oblékl, aby měl jistotu, že se nevrátí Holík a bude po něm něco chtít. Gábina už stála na chodbě přede dveřmi. „Jim to šíleně trvá,“ vysvětlovala. I to se Karlovi líbilo, líbilo se mu na ní vlastně úplně všechno… Napadlo ho, jak by bylo parádní, kdyby ji mohl vzít aspoň za ruku, dotknout se jí! Nebo ji dokonce obejmout! Proč se mu nikdy nedaří najít někoho, s kým by si dokonale rozuměl, aniž by musel promluvit, beze slova? Má moc přehnané představy? Copak taková dívka existuje jen ve snu? „Tak půjdeme napřed, ne?“ napadlo ho, a hned se to snažil trochu uhladit. „Je tady zbytečně horko!“ Na chodbě spíš profukovalo a průvan z otevřeného okna se proháněl chodbou sem a tam. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172666