opičí. Byl jediným světlem jejího života, nadějí, láskou i smyslem. Milovala ho chorobně a tíživě, až se tím sama dusila. Nechtěla se o něj dělit, přestože navenek se tvářila, že mu přeje volnost a štěstí v manželství. Nakonec rozhodl o osudu svého syna sám Tomáš Nádasdy, několik měsíců před smrtí sepsal závazný příslib o svatbě Ference a Elsbet. Zaskočil tím velkou část své rodiny, zejména proto, že se obecně vědělo, že Elsbet vzešla z lože dvou lidí spřízněných krví, sice jen vzdáleně, ale i tak se už vědělo o možných degenerativních vlivech na děti z takových manželství. Volba Elsbet se Uršule nikdy nezamlouvala, ale když si o ní nechala zjistit více, naoko se smířila. Vymohla si ale, že ji od zásnub do svatby bude mít na očích a udělá z ní tu správnou ženu pro svého syna, tichou, povolnou a zlomenou. Znala metody, jak to zařídit. V každém případě věděla o té dívce, že je od narození drobná, štíhlá, až neduživá, pleti skvostně světlé, pergamenově průhledné a často trpí nemocí. Mohla už tehdy myslet na to, jak opět získat syna jen pro sebe? V každém případě začala razantně a přísně. Přestože měla v držení několik pohodlných a moderně zařízených paláců a dvorů, vybrala si pro výuku budoucí snachy Sárvár, který tu stál od raného středověku, hrubě seskládán z kamení, prolezlý vlhkostí a plísněmi. Stál v bažinách, a když vyschly, změnil se kraj okolo v poušť, jejíž písek zalézal pod šaty, vnikal do očí, uší i dalších tělesných dutin a ničil i pleť poddaných, uvyklou tvrdé práci, nejen tak zhýčkaných šlechtičen. Lidé ji za to ale chválili. Oceňovali její odříkání, statečnost, skromnost. Žila mimo společenské dění, neměla zájem blýskat se na královském dvoře, byla blízko svých poddaných a zároveň nedaleko od milovaného a zbožňovaného syna Ference, který za ní mohl z vojenské královské akademie přijíždět dle libosti. Nutno ale podotknout, že tak příliš často nečinil… 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172659