opičí. Byl jediným světlem jejího života, nadějí, láskou i smyslem. Milovala ho chorobně a tíživě, až se tím sama dusila. Nechtěla se o něj dělit, přestože navenek se tvářila, že mu přeje volnost a štěstí v manželství. Nakonec rozhodl o osudu svého syna sám Tomáš Nádasdy, několik měsíců před smrtí sepsal závazný příslib o svatbě Ference a Elsbet. Zaskočil tím velkou část své rodiny, zejména proto, že se obecně vědělo, že Elsbet vzešla z lože dvou lidí spřízněných krví, sice jen vzdáleně, ale i tak se už vědělo o možných degenerativních vlivech na děti z takových manželství. Volba Elsbet se Uršule nikdy nezamlouvala, ale když si o ní nechala zjistit více, naoko se smířila. Vymohla si ale, že ji od zásnub do svatby bude mít na očích a udělá z ní tu správnou ženu pro svého syna, tichou, povolnou a zlomenou. Znala metody, jak to zařídit. V každém případě věděla o té dívce, že je od narození drobná, štíhlá, až neduživá, pleti skvostně světlé, pergamenově průhledné a často trpí nemocí. Mohla už tehdy myslet na to, jak opět získat syna jen pro sebe? V každém případě začala razantně a přísně. Přestože měla v držení několik pohodlných a moderně zařízených paláců a dvorů, vybrala si pro výuku budoucí snachy Sárvár, který tu stál od raného středověku, hrubě seskládán z kamení, prolezlý vlhkostí a plísněmi. Stál v bažinách, a když vyschly, změnil se kraj okolo v poušť, jejíž písek zalézal pod šaty, vnikal do očí, uší i dalších tělesných dutin a ničil i pleť poddaných, uvyklou tvrdé práci, nejen tak zhýčkaných šlechtičen. Lidé ji za to ale chválili. Oceňovali její odříkání, statečnost, skromnost. Žila mimo společenské dění, neměla zájem blýskat se na královském dvoře, byla blízko svých poddaných a zároveň nedaleko od milovaného a zbožňovaného syna Ference, který za ní mohl z vojenské královské akademie přijíždět dle libosti. Nutno ale podotknout, že tak příliš často nečinil… 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172659
Okamžitě po zásnubách, aniž by měla možnost ochutnat radovánek z bohaté tabule plesů, odpoledních čajů a turnajů, připravených hostin v domech bohatých měšťanů a šlechticů, odvezla Uršula nebohou Elsbet na zámek Sárvár a nekompromisně zakázala jakékoliv návštěvy příbuzných i přátel, dokonce i písemný styk s nimi, prý aby se nerozptylovala.
Kamenný Sárvár byl zvenku spíš palác než hrad, čtyřhranná stavba s věžičkami v každém rohu, velkými prostornými okny a nádherně lososovou omítkou, tak netypickou pro tehdejší obydlí. Působil vesele, ale zároveň vznešeně. Byl obehnán obrovským příkopem, přes který vedl jeden padací most pro panstvo, ten byl pokračováním hlavní cesty, ale někde vzadu tušila Elsbet další most, kterým jistě chodilo služebnictvo, vozily se zásoby a vodil se dobytek. Své tušení si ověřila za pár dnů nato… Příkop kolem hradu byl široký jako řeka. Přestože milovala koupání a byla zdatná plavkyně, nebyla si jistá, zda by příkop přeplavala, a i kdyby, nebylo by kam vyjít. Zdi byly příkré a hradby jako by rostly přímo z hluboké vody, která navíc hodně zapáchala, protože se do ní házely odpadky. Zvedla hlavu vzhůru. Střechy hradu byly zářivě rudé, jako krev, od zvláštního druhu sinic, které se zdárně množily na jeho starobylých stěnách. Vzdychla. Líbilo se jí to. „Tvůj nový domov,“ ukázala hrdě Uršula. Elsbet se zamračila. „Domov má každý jen jeden…,“ procedila mezi zuby. Uršula cítila, že dívka zase bojuje. Toužila ji pokořit. „Myslíš? Možná muži. Ale my ženy, my máme domovy dva. Jeden u rodičů, na ten musíme v určitém věku zapomenout, a potom získáme druhý, který se naučíme sdílet se svým manželem,“ memorovala. Elsbet se usmála. „Pak já mám stále jen jeden domov. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172659
Manžela ještě nemám. Víš to, že, Uršulo? U tebe budu jen na návštěvě, a to ještě nedobrovolně. Až si vezmu Ference, domov si zařídíme společně. Ale v Sárváru to nebude a ty nikdy nebudeš součástí mé domácnosti,“ dořekla tichounce, nadzvedla si sukně a pomalu, aniž by se ohlédla, vkročila na most. A Uršula? Původně plánovala, že vjede s budoucí snachou dovnitř hradu slavnostně kočárem, nechá se obsloužit služebnictvem, ohromí tu dívku, předvede jí přepych a úslužnost poddaných. Byl připraven drahý koberec pod jejich nohy, špalír komorných… ale Elsbet jí tu parádu drze překazila. Vztekle si přidupla. Začínala tu malou chytrou ještěrku nenávidět. Musí si s ní poradit, musí… zlostí se třásla. Chvíli váhala, zda má sama vjet do hradu kočárem, ale když postřehla zvědavé pohledy strážců mostu, vykročila za dívkou, aby trapnou situaci neprodlužovala. Pocítila, že bude muset hodně zapracovat, aby zlomila její vzdor, aby ji pokořila a přinutila k poslušnosti, ale ona… ona se na to cítila. Než přijede Ferenc domů z Vídně, bude tu na něj čekat pokorná a poslušná ženuška, vždy upravená, milá a laskavá, která bude své budoucí tchyni zobat z ruky.
Elsbet se rozhlédla po své komnatě, která vypadala jako skromná klášterní cela. Strop byl tak vysoký a klenutý, že připomínal oblohu, ale to bylo jediné bohatství a přepych, které komnata poskytovala. Strohé kamenné stěny byly jen zpoloviny zakryty dřevěným obložením, přes které prorůstala zelená řasa a lišejník, nikde žádné látkové tapety, koberce ani jiné zateplení. Chlad a s ním i mrazivý pocit neznámého se Elsbet vtíral pod kůži. Ta mrcha Uršula ji ubytovala v nejstarším a nejvlhčím koutě sídla, v původním, nerenovovaném hradním křídle, které tu stálo a prorůstalo plísní už nejméně sto let. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172659