CAROLYNE SWANN
Sophie už byla zoufalá. Věděla, že hrabě má pravdu. Ale představa, že vezme tomuto laskavému muži všechno, co má, i když se tak stane s jeho souhlasem a na jeho žádost, pro ni byla nepřijatelná. Nikdy si nepostěžoval, tušila však, že když se snažil vyhovět svému příteli – jejímu otci – a oženil se s jeho dcerou, zkomplikoval si tím život. To ona je příčinou všech jeho nesnází. Čelo se jí svraštělo vráskami a ani si neuvědomovala, že už delší dobu nervózně žmoulá v prstech konec stuhy, jíž měla na ramenou přichycený široký límec šatů. „Jenomže vy, Louisi, neumíráte. Vím, že spravujete jak Rocher, tak Aronde poctivě. Nechápu tedy, proč by se na tom mělo něco měnit.“ „Pravda, neumírám a ještě hodně dlouho se k tomu nechystám,“ zasmál se pan de Tencin. „A pokud budu žít, v podstatě se nic nezmění. Vy si dál budete vyjíždět na Clocheovi a přidělávat tak mně i služebnictvu vrásky na čele a já budu spravovat panství. Ale jednou až…,“ hrabě vzdychl a bylo na něm vidět, jak by už chtěl mít tento rozhovor za sebou. Pohlédl na dívku sedící proti němu a upřeně mu hledící do obličeje a pokračoval: „Až budete plnoletá, nebudete potřebovat poručníka a váš vykutálený švagr už vás tudíž nebude moci o nic připravit.“ „Tak vidíte, Louisi,“ zvolala Sophie plná naděje, že nakonec se vše v dobré obrátí. „Není tedy nutné, abyste cokoli měnil.“ Hrabě však zavrtěl hlavou. „Jenomže časem by vám, má drahá, mohl vzniknout jiný, mnohem horší problém. A toho vás chci ušetřit.“ Když viděl, že je Sophie čím dál zmatenější, usmál se, pohladil ji po vlasech a poté jemně vysvobodil pomačkanou stuhu z jejích prstů. „Kdybych zemřel, jako bezdětná 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172655
RUBÍNOVÁ RŮŽE
vdova byste po mně zdědila jen nepatrnou část majetku. O zbytek by se dozajista přihlásil můj jediný žijící příbuzný a jako muž by na něj měl právo. Když majitelkou celého svého panství učiním vás, zůstane vám – pokud se ho sama dobrovolně nezřeknete – až do smrti.“ „Cožpak vy máte příbuzného, Louisi?“ Údiv nad tím, co právě Sophie slyšela, byl tak silný, že rázem zastínil vše ostatní, co jí hrabě sdělil. „Ano,“ přikývl vážně. „A je snad ještě horší než váš vykutálený švagr. Ale nemusíte se bát, má milá, pokud budu žít, postarám se, abyste se s ním nikdy nemusela setkat.“
Sophie seděla v rohu kočáru a hleděla z okénka. Přestože jindy by zvědavě pozorovala krajinu, dnes její oči zíraly na zvolna se probouzející přírodu lhostejně a ve tváři se jí usadil zamyšlený výraz. Před necelou hodinou podepsala dokument, v němž stálo, že dvacátého prvního března, na první jarní den, kdy dosáhne plnoletosti, se stane právoplatnou majitelkou všeho, co až dosud patřilo jejímu manželovi a před několika měsíci i jejímu otci. Jen co zastavil kočár před notářovým domem, pan Roquet vyběhl až na ulici, aby je pozdravil. Po krátkém občerstvení, které jim předložila jeho dobrosrdečná boubelatá žena, se vydali k budově soudu, která stála naproti, hned vedle Námořní burzy. Sophie obě budovy znala, otec ji vzal několikrát s sebou, když jel do města vyřídit své obchodní záležitosti. Impozantní budova z kastilského mramoru 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172655
CAROLYNE SWANN
s vysokými okny, vroubenými z kamene vytesanými ozdobami, na ni vždy působila velebně. Pokaždé se zatajeným dechem, držíc se otce za ruku, vcházela do budovy s posvátnou úctou. I tentokrát se jí rozbušilo srdce silněji, když stoupala po bílém schodišti. Dnes to však nebylo vyvoláno velebnou nádherou, která ji obklopila, ale tím, k čemu se její manžel rozhodl. Kradmo na něho pohlédla, zda přece jen v poslední chvíli neřekne, že si všechno rozmyslel. Louis de Tencin však stoupal do schodů pevným krokem, pouze jednou se ohlédl, aby se zeptal notáře kráčejícího za nimi, zda mu chutnalo víno, které mu poslal k novému roku. Jak teď může myslet na víno, napadlo Sophii, když se už za chvíli, pokud celou věc neodvolá, může stát naprostým chudákem? Nezdálo se, že by si hrabě chtěl něco rozmýšlet, a tak se brzy ocitli před mužem přísného vzezření, královským sudím panem de Loisel. Ukázalo se, že notář Roquet po obdržení listu od pana de Tencin nezahálel, neboť všechny potřebné listiny byly již připraveny. Jakmile hrabě a jeho žena usedli do vysokých nepohodlných křesel, soudce si nasadil lorňon, odkašlal si a jal se číst darovací smlouvu, jíž se pan de Tencin zříkal veškerého svého majetku ve prospěch své choti. Sophie užasle naslouchala, že jednadvacátého března se stane paní dvou panství – Aronde a Rocher – a všeho, co k nim patří. V soupise byla zaznamenána rozloha všech polností, vinic, lesů, luk, které k nim náleží, jakož byly zmíněny i dva mlýny, vinopalna, pivovar, právo lovit ve všech tocích, jež oběma panstvími protékají, i jména vesnic s přesným počtem obyvatel, které k nim náleží. Dále se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172655