skoro čtyřicet, měl namále, ale nakonec se přece jen neoženil a zůstal až do konce života starým mládencem. Inženýr Ivar Krueger, a on trval na tom, aby ho zaměstnanci oslovovali pane inženýre, a také se tak podpisoval, dostal v historii dvacátého století titul „Zápalkový král“. Zasloužil si jej a jako „Zápalkový král“ taky vešel do dějin kriminalistiky a pařížské Sûreté zvlášť, protože zemřel v Paříži. Své obchody provozoval po celém světě. Měl peníze, chtěl je výhodně investovat, šlo mu o výrobu a prodej zápalek, ale nejen o ně, hledal příležitost, jak výhodně umístit kapitál. O zájemce nebyla nouze. Mnohé státy utrpěly za války tak velké škody, že jejich hospodářství potřebovalo berličky. A Ivar Krueger byl připraven půjčit. V obchodě je vždycky něco za něco. Polská vláda žádala o půjčku, Krueger ji nabídl za solidních a přijatelných podmínek. V roce 1925 bylo Polsko na dně. Jedině rychlá finanční injekce mohla zbídačené hospodářství rychle postavit na nohy. Ivar Krueger nabídl Polákům 32 milionů dolarů, když mu na čtyřicet let dají k dispozici polský zápalkový koncern. Až do roku 1965 zde bude těžit osikové dřevo a vyrábět zápalky. Když se mu povedla spekulace s Polskem, rozhlédl se po ostatních zemích. Půjčil značné částky Lotyšsku, Dánsku, Velké Británii, kde převzal světoznámou společnost pro výrobu zápalek Bryant & May, následovalo Finsko, Norsko, Rakousko, Holandsko, Belgie, Itálie, Bulharsko, dokonce i Švýcarsko, v roce 1926 půjčil 75 milionů dolarů Francii a 125 milionů Německu. Také v Československé republice se odnepaměti vyráběly zápalky a firma Solo je ze Sušice vyvážela do mnoha zemí světa. Ivar Krueger věděl, že naše sirkárny patří ke světové špičce, a takticky koupil dvě továrničky, aby mohl ovlivňovat trh. Jenže v druhé polovině třicátých let hospodářská krize ještě nevrcholila, naše tehdejší vláda návrh na Kruegerovu půjčku neschválila, a tak jsme zůstali jednou z mála zemí, které se udržely mimo dosah panství „Zápalkového krále“. K dohodě 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172652