skoro čtyřicet, měl namále, ale nakonec se přece jen neoženil a zůstal až do konce života starým mládencem. Inženýr Ivar Krueger, a on trval na tom, aby ho zaměstnanci oslovovali pane inženýre, a také se tak podpisoval, dostal v historii dvacátého století titul „Zápalkový král“. Zasloužil si jej a jako „Zápalkový král“ taky vešel do dějin kriminalistiky a pařížské Sûreté zvlášť, protože zemřel v Paříži. Své obchody provozoval po celém světě. Měl peníze, chtěl je výhodně investovat, šlo mu o výrobu a prodej zápalek, ale nejen o ně, hledal příležitost, jak výhodně umístit kapitál. O zájemce nebyla nouze. Mnohé státy utrpěly za války tak velké škody, že jejich hospodářství potřebovalo berličky. A Ivar Krueger byl připraven půjčit. V obchodě je vždycky něco za něco. Polská vláda žádala o půjčku, Krueger ji nabídl za solidních a přijatelných podmínek. V roce 1925 bylo Polsko na dně. Jedině rychlá finanční injekce mohla zbídačené hospodářství rychle postavit na nohy. Ivar Krueger nabídl Polákům 32 milionů dolarů, když mu na čtyřicet let dají k dispozici polský zápalkový koncern. Až do roku 1965 zde bude těžit osikové dřevo a vyrábět zápalky. Když se mu povedla spekulace s Polskem, rozhlédl se po ostatních zemích. Půjčil značné částky Lotyšsku, Dánsku, Velké Británii, kde převzal světoznámou společnost pro výrobu zápalek Bryant & May, následovalo Finsko, Norsko, Rakousko, Holandsko, Belgie, Itálie, Bulharsko, dokonce i Švýcarsko, v roce 1926 půjčil 75 milionů dolarů Francii a 125 milionů Německu. Také v Československé republice se odnepaměti vyráběly zápalky a firma Solo je ze Sušice vyvážela do mnoha zemí světa. Ivar Krueger věděl, že naše sirkárny patří ke světové špičce, a takticky koupil dvě továrničky, aby mohl ovlivňovat trh. Jenže v druhé polovině třicátých let hospodářská krize ještě nevrcholila, naše tehdejší vláda návrh na Kruegerovu půjčku neschválila, a tak jsme zůstali jednou z mála zemí, které se udržely mimo dosah panství „Zápalkového krále“. K dohodě 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172652
však přece jen došlo. Zástupci továrny Solo se dohodli o teritoriálním rozdělení. Solo si ponechalo svá tradiční odbytiště na Středním východě, v Egyptě, Íránu, Britské a Holandské Indii a Thajsku, Kruegerovi postoupilo Střední a Latinskou Ameriku, kam stejně moc nevyváželo. Zájem „Zápalkového krále“ se neomezil jen na evropské země. V roce 1928 přijeli do Paříže na Kruegerovo pozvání majitelé továren z Peru. Postaral se o ně velkoryse. Ukázal jim Paříž, jak ji hned tak někdo neviděl. Hlavnímu vyjednavači dal na útratu sto tisíc dolarů, o ostatní se starala krásná sekretářka. Peruánci dohodu podepsali a Ivar Krueger dostal peruánský zápalkový monopol na šedesát let. Japonského zápalkového trustu se zmocnil také bravurně. Poražený protivník, majitel továren baron Suzuki, spáchal sebevraždu. Další úspěchy zaznamenal v Indii, Číně a dokonce i v Austrálii. Když už měl v ruce celosvětovou produkci zápalek a mohl diktovat podmínky i ceny, začal se ohlížet po dalších možnostech. Ve velkém začal obchodovat se švédskou železnou rudou, skupoval akcie amerických železářských společností, jenomže ty měly daleko k tomu, aby se podnikavému Švédovi vrhly do náručí. Tak skoupil akcie domácí švédské akciové společnosti na výrobu telefonních aparátů a centrál Aktie Bolaget L. M. Ericson s továrnami v mnoha zemích světa. V roce 1930 zaměstnával Kruegerův trust osmdesát tisíc lidí. V pětatřiceti zemích světa ovládal zápalkový monopol. Také v obchodu se železnou rudou hrál významnou roli a měl značnou kapitálovou účast v nejméně dvaceti světových společnostech. Krueger obchodoval se dřevem a buničinou, dostal se do vedení deseti podniků na zpracování buničiny, ovládal sedm světových bank, jednu v Amsterdamu, Basileji, ve Spojených státech a ve Varšavě, patřily mu tři peněžní ústavy ve Stockholmu. O koncernu Ericson už byla řeč, ale navíc vlastnil Ivar Krueger značný podíl ve světoznámé 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172652
společnosti na výrobu ložisek SKF a ve švédských zlatých dolech. Když má někdo hodně peněz, zákonitě zatouží po moci. Když někdo půjčuje milionové částky státům, může mít pocit, že je všemocný. Když někdo půjčuje za každou cenu, může se dostat do situace, že si sám musí půjčit. Finanční odborníci tvrdí, že půjčit si na dodržení závazků dlouhodobých půjček na vysoký úrok půjčkami krátkodobými na nižší úrok se rovná finanční sebevraždě. Obdobou švédského Ericsonova koncernu na výrobu telefonů a telefonních ústředen ve Spojených státech je ještě větší a mocnější koncern ITT (International Telephone and Telegraph Corporation). V roce 1930 uzavřeli zástupci této společnosti s Ivarem Kruegerem dohodu o rozdělení obchodních teritorií, aby si firmy na třetích trzích zbytečně nepřekážely. Takové dohody nejsou zadarmo a dělají se z donucení, nikoliv ze šlechetných důvodů. Také tato dohoda musela být podložena deponovanými cennými papíry. ITT uložila u jisté banky v New Yorku na Kruegerovo jméno 400 000 svých akcií a Ivar Krueger se zavázal složit 600 000 švédských akcií Ericsonu u stockholmské banky na jméno ITT. Rozdíl 11 milionů dolarů zaplatili Američané Kruegerovi v hotovosti, šekem na doručitele. Byla to z nouze ctnost. Obě přátelsky se tvářící strany čekaly na příležitost, jak se dostat konkurenci na kobylku. Představitelé Morganovy miliardářské rodiny, kterým patří koncern ITT, neměli rádi Ivara Kruegera, snad proto, že jeho metody se tolik podobaly těm, které zakladatel rodu i majetku Morganů, pirát John Pierpont Morgan, používal při drancování přepadených lodí. Tak došlo brzo ke kolizi. Už v roce 1920 měl Krueger možnost seznámit se ve Spojených státech s Morganem mladším. Představil mu ho bankéř Higginson, majitel americké banky Lee, Higginson & Company, s níž Krueger v USA pracoval. Když se v roce 1925 ucházela Francie o půjčku ve výši 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172652