Carolyne Swann
stejně zpytavě, jak ostatně činil celé odpoledne. Dříve než stačil odpovědět, otočila se k němu zády a dovolila baronovi, aby jí pomohl nastoupit. Cesta zpět uběhla kupodivu rychle. Elisabeth se několikrát pokusila zapříst hovor, ale hraběnka vždy odpověděla jen kuse, a tak se vikomtka nakonec vzdala, a než padl soumrak, usnula. I Armance mlčela. Přemýšlela o hraběnčině rodině. Myšlenky se jí neustále vracely k Javierovi. Věděla, že až bude usínat, neubrání se vzpomínkám na něho, ale zatím si zakázala na něj myslet. Raději se vrátila k Anně de Brissac. Hraběnka na ni zapůsobila rozporuplným dojmem. Armance začala tušit, proč její tchyně opustila Marécage. Kdyby byla na jejím místě, také by se odstěhovala. Anna byla urozená dáma zvyklá poroučet a zřejmě vedle sebe nesnesla jinou ženu kromě dcery, kterou zcela ovládala. Bylo jí Toinette líto. I když má ještě bratra, babičku a žije tam, kde se narodila, jednou bude muset Marécage opustit, aby se provdala. Louis d’Antin, kterého jí matka vybrala jako budoucího chotě, zřejmě nebyl mužem, o něhož by stála. Armance se líbila její impulzivnost, snaha bránit každého slabého tvora, i když asi bylo těžké ji vždy pochopit. Ještě než kočár před chvílí vyrazil z Marécage a lokaj zavřel dvířka, dívenka vstrčila hlavu do kočáru. „Klubíčko je můj dárek pro tebe,“ oznámila své nové přítelkyni. „Slib mi, že ho budeš opatrovat. Zaslouží si to.“ Armance přikývla, ale nechápala, proč by měla opatrovat klubíčko. Význam Toinettiných slov pochopila, teprve když na Tilleul vystoupila z kočáru. Chystala se následovat hraběnku a Elisabeth do domu, ale baron de Lisle ji zadržel. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172634
Azurové naděje
„Komtesa Antoinetta mne požádala, abych vám předal její dárek,“ řekl s úsměvem a podal jí koš zakrytý víkem, který měl po celou cestu připevněný k sedlu. Zvědavě nadzvedla víko a okamžitě pochopila. Uvnitř koše leželo cosi, co opravdu připomínalo malé bílé klubíčko. Jakmile se ho dotkla prsty, zavrnělo a pohnulo se. Nejdřív se na ni upřela černá očka podobná korálkům a vzápětí se objevil růžový jazýček. „Pes,“ odfrkla si Elisabeth, která nedokázala potlačit zvědavost a nahlédla Armance přes rameno. „Štěňátko,“ opravila ji dívka, vysvobodila tvorečka z jeho dočasného vězení a postavila ho na zem. Psík se nemotorně rozběhl, ale když baronův kůň zařehtal, polekaně se vrátil. Armance se tázavě podívala na hraběnku. „Smím si ho nechat?“ „Musíte,“ zasmála se Evelyne. „Vždyť jste mojí vnučce slíbila, že se o něj budete starat.“ Dívka pejska opatrně uložila zpět do koše a požádala Nénette, která je přišla přivítat, aby ho odnesla do jejího pokoje. „Budete si, Milosti, přát večer moji společnost?“ zeptala se hraběnky, když vešly do haly. „Ne, má milá, vaši společnost teď vyžaduje někdo jiný. O mne se postará Marie. Uvidíme se zítra. Dobrou noc.“ „Tak co mi o ní povíš?“ spustil Javier bez pozdravu, ledva vstoupil večer do sestřiny komnaty a našel ji skloněnou nad čtvercem bílého batistu, jak se pilně ohání jehlou. „O kom?“ otázala se nevinně Toinette a přitom se snažila nenápadně zasunout výšivku pod polštář. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172634
Carolyne Swann
„Jestli máš na mysli vikomtku de Racine, tak ta nám toho o sobě stačila povědět víc než dost. Co ještě chceš slyšet? Abych pravdu řekla, nestačila jsem si zapamatovat ani polovinu z jejího vychloubání.“ „Toinette, víš dobře, koho mám na mysli. Chci slyšet všechno o komtese de Cheravac,“ pravil zvýšeným hlasem. „Dobrá, ale slíbíš mi, že přikážeš paní Pulcheové, aby mi dovolila vzít si sem do pokoje chudáčka drozda, který má poraněné křídlo. Musím se o něj postarat.“ „Vyděračko!“ „Líbí se ti?“ „Je mi jí líto. Ta ženská, co ji doprovázela, rozhodně nemá v úmyslu ji ochraňovat, i když ji nazývá svojí chráněnkou.“ „Neboj se, bratříčku, babička se o Armance postará.“ „To je všechno, co mi řekneš?“ Javier se usadil na sofa vedle sestry. „Au,“ vykřikl vzápětí, zalovil pod polštářem, vytáhl výšivku, a aniž jí věnoval jediný pohled, odhodil ji na zem. „No, rozhodně jí nikdo nevybral ženicha jako mně,“ posteskla si Toinette. „K údělu každé mladé dívky patří, aby se provdala.“ „Po Armance to nikdo nežádá.“ „Protože nemá věno. Je zřejmě velice chudá, i když její otec zastával důležité místo u dvora.“ „Chceš mi naznačit, že hrabě d’Antin se o mě uchází jen kvůli věnu?“ „Pokud je mi známo, hrabě je bohatý muž s dlouhou rodovou linií, již je jako poslední potomek povinen zachovat.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172634