„Ale to vydržíš, hlavně žádný hysterický scény!“ rozhodl Žorž. Snažil se v sobě drtit svoje pochybnosti a měl už sto chutí přiznat, co se na Šumavě stalo, jenže jak začít? Věděl, že jednou jim to bude muset říct, nemůže se tím užírat pořád sám a skrývat to někde na dně svých výčitek svědomí, a že bude také muset přijmout názor ostatních, který ho asi nebude moc šetřit! Toho se nebál, ale nedokázal v sobě pořád najít odvahu. Ale řekne to tomu doktorovi, aby věděl, co se stalo. Trochu ho děsila představa, že ho ten doktor udá a budou ho stíhat, že šířil drogy. To by znamenalo, že ho asi nakonec taky vyhodí z vysoké. Že nebude studovat vysněnou architekturu! Je ale pozdě něco si vyčítat. Ani to víno dneska nechutná jako obvykle. I když je teplý večer, po ulici projede jen občas auto, sem tam rozsvícená okna blikají signálem televizní obrazovky někde uvnitř, je klid. „Dneska jsem zažil dost drsnou příhodu, představte si, jedu po Smíchově, jak tam jsou zaparkovaný auta po obou stranách a vprostředku jede tramvaj, a najednou slyším, jak skřípou brzdy, sype se sklo, a hlavně křik! Já jsem se lekl, že jsem něco provedl, ale bylo to naštěstí v protisměru. Jel tam chlápek taky s velikým pekáčem a asi se zamyslel nebo co a přehlídnul přechod pro chodce. A tam šel nějakej starej pán s malým klukem. Napral to rovnou do nich! Asi dědeček s vnukem!“ „A co jsi udělal?“ „No, zastavil jsem, nechal blikat a šel jsem tam pomoct!“ „To já bych nemohla, já nesnáším krev!“ otřásla se Helena, ale Žorže a Filipa to zajímalo. „Ten kluk měl zlomenou nohu a asi zraněnou hlavu, oba tam leželi a kolem zmatkovali lidi na chodníku. Tak jsem z mobilu zavolal sanitku, náhodou tam byli za pár minut.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172566