Carolyne Swann
Zato Violette se usmála. Pro jistotu si znovu otřela dlaní teď již suché oči a vrátila se zpět do sadu mezi hosty. Usedla na lavici vedle sester. „Necpi se tolik,“ napomenula Amentu, která si strčila do úst už bůhvíkolikátý koláček. „Budeš tlustá a nikdo tě nebude chtít.“ „Proč by mě nikdo nechtěl? Himilda je taky tlustá, a přesto se provdala za bohatého kupce až z Marseille,“ namítla bezelstně dívčina a natáhla ruku po další sladkosti. „Taky se jednou provdám za tak bohatého muže. Jenomže ne do Marseille, ale mnohem dál, až do… do…,“ pátrala v paměti po nějakém hodně vzdáleném místě, na něž by si dokázala vzpomenout. Z horečného přemýšlení ji vytrhl sytý mužský hlas. „Doufám, že mě pak také pozveš na svatbu, abych si na ní s tebou mohl zatancovat.“ „Opravdu byste to udělal?“ otázala se Amenta s plnou pusou. „Ovšem,“ přitakal Fabien vážně. „Jenomže oba musíme počkat, až trochu povyrosteš. Zatím mi dovol, abych si zatančil s tvojí sestrou.“ Děvčátko blahosklonně přikývlo. „Proč ne? I když Violette také moc nevyrostla.“ „Přesto bych to rád zkusil. Třeba nám to spolu půjde,“ nedal se odbýt Fabien a natáhl k Violette ruku. „Slibuji, že se budu snažit, abych ti nepošlapal střevíčky,“ dodal, když si všiml jejího zaváhání. Violette vstala, obešla stůl a se srdcem bušícím až v krku došla doprostřed podupaného trávníku. Vtom se zarazila. Ještě před chvílí toužebně hleděla na páry, otáčející se za zvuku housliček a píšťaly. Až teprve teď si uvědomila, že dosud nikdy netančila, pokud v to nepočítala poskakování se sestrami a dětmi z vesnice při oslavách vinobraní. Zmateně pohlédla na Fabiena, ale ten, jako by vycítil její rozpaky, uchopil její ruce, položil si je na ramena a objal ji 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172565
Azurové obzory
dlaněmi kolem pasu. Pak kývl na hudce a ti spustili svižnou písničku. Violette se zpočátku samým rozčilením pletly nohy a několikrát zavadila špičkou botky o Fabienovy škorně. Pokaždé zrudla, ale její tanečník nedal ani mrknutím oka najevo, že by si toho všiml. Pevněji ji stiskl, a jen co se konečně poddala veselým tónům píšťaly, divoce se s ní roztočil, sotva popadala dech. Teprve když pištec přešel do pomalejšího tempa, odvážila se zvednout hlavu. Její zrak se setkal s Fabienovým rozesmátým obličejem. Raději rychle sklopila víčka a dál tančila s očima zabodnutýma do jeho hrudi. Nezvedla je, ani když muzikanti dohráli. Trochu se jí točila hlava a nebyla si jistá, zda to způsobila svižná melodie, nebo přílišná Fabienova blízkost. Byla by jistě upadla, kdyby ji nedržel tak pevně. „Omlouvám se,“ řekl, když ji odvedl pod strom do rohu sadu. „Za co?“ špitla, aniž se na něho dokázala podívat. „Myslím, že jsi měla pravdu, když jsi nedávno v lese tvrdila, že tančit nechceš, protože nestojíš o to, aby ti někdo pošlapal střevíčky. Počítal jsem s tím, že to tak dopadne, a proto jsem ti přinesl jiné.“ S těmi slovy sáhl pod kabátec. Violette zvědavě zvedla hlavu. Téměř se jí zatajil dech, když spatřila na jeho natažené dlani dva měkoučké střevíčky ze sytě zeleného saténu, jejichž špičky byly pošité drobounkými říčními perličkami. Jejich okraje lemovala rudá kůže, z níž byly zhotoveny i podešve. „Koupil jsem je pro tebe na trhu v Marseille…“ „Tam, kam jsi mě nechtěl vzít s sebou,“ odsekla. „Možná se tam jednou provdáš jako tvoje sestra… No dobrá, až příště někam pojedu, vezmu tě s sebou jako svoje páže.“ „Slibuješ?“ Fabien shlížel na mračící se dívku, potlačil smích, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172565
Carolyne Swann
který se mu dral na rty, přikývl a řekl, jak nejvážněji uměl: „Slibuji. A zatím přijmi můj dar.“ Violette k němu vzhlédla, vzala z jeho dlaně dva drobné střevíčky a rozběhla se přes trávník. Než zmizela za rohem stavení, vykřikla: „Beru tě za slovo.“ *** Konečně se rozloučili i poslední svatební hosté. Za koly jejich vozů ještě neusedl zvířený prach, když služebnictvo začalo nosit do připravených vozů truhly se šatstvem, kožešinami, pokrývkami a nádobím, které si Himilda odveze s sebou do svého nového domova. Otec Montluc se zatím rozhlížel po tvrzi. Jeho pohled klouzal po bílých zdech obytného stavení, vyspravené střeše chléva i nové stodole tak majetnicky, jako by si se snachou a bohatým věnem chtěl odvézt i celou tvrz. Baronovu prosbu, aby Himildu mohla do Marseille doprovodit její sestra a vrátit se na Zelený dvorec spolu s ním, až si přijede pro hříbě, vyslechl se zachmuřeně staženým obočím. Bude muset celý měsíc živit ve svém domě jeden krk navíc, i když tahle drobná dívčina, na rozdíl od snachy, toho určitě moc nesní. Navíc se mu nezdálo moudré odmítnout, protože příbuzenství se Sapiny, tahle usedlost, její úrodná pole a les plný zvěře by i pro něho mohly v budoucnu skýtat dostatečnou záruku, kdyby se jeho rodina dostala do potíží. Teď si ale musí pospíšit, aby se dostali k Rhôně dřív, než nastane tma. Baronovi čeledíni je doprovodí až na hranici panství, ale dál už si budou muset poradit sami. Naštěstí je teď, po nekonečných a vleklých šarvátkách mezi stoupenci Robertovců a jejich odpůrců, v celé jižní Provenci klid. Ale i tak se dostanou do Marseille až skoro o půlnoci. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172565