Knížecí život (Ukázka, strana 99)

který byl uznávaný politik s mimořádnou prestiží, tak lidé, aby ho nerušily kočáry a bryčky, posypali Spálenou ulici senem a slámou… To si dnes dovedeme těžko představit, takovou prestiž…

Ale ani on úplně nepochopil rozdíl doby, ve které se narodil, od doby, ve které umíral. A proto nemohl být tím vůdcem, kterým byl třicet let předtím. To je docela jasné.

Na druhé straně je asi pravda, že když šlechta hysterický šovinismus odmítla, izolovala se tím a to byla chyba. Ale kdo tenkrát nehrál na ultranacionalistickou notu, na tyhle komické národní housle, nebyl stejně slyšen, inklusive Masaryka. Nezapomeňme na to! Přece Masaryk, když se postavil proti Rukopisům a proti antisemitismu za hilsneriády, tak měl za sebou, nemýlím-li se, jen dva poslance v říšské radě. A kdyby nebyla první válka, tak by asi profesor Masaryk zůstal do konce svého politického života respektovaným, leč izolovaným českým politikem v říšské sněmovně, který by při příležitosti svých dejme tomu pětašedesátých či sedmdesátých narozenin byl povolán do Panské sněmovny jakožto známý umírněný český politik. Tím, že byla světová válka, celá scenerie se změnila, ale v takovém roce 1910 ještě nebyl Masaryk uprostřed hlavního proudu. Tam byli zcela jiní lidé. To byl Kramář, Švehla…

Typicky česká kontradikce je, že pojem nacionální socialismus je náš vynález. Na to se u nás zapomíná, že tuto geniální formulku nevynalezl Adolf Hitler, ale nijak významný český politik Klofáč. Sotva jsme ale my tuhle hloupost přivedli na svět, s opičí snaživostí se objevila v pohraničí a později v Německu. Když se podíváme po světě, má to dodnes velký úspěch od Číny po Sýrii, od Izraele až po Irák, uplatňuje se to v Indii, stejně jako v Jižní Americe. Všude tento vynález nese své ovoce. Edvard Beneš pak tuto stranu přejmenoval v německém překladu na Volkssozialistische Partei, ale to na podstatě nic nemění, a snad je to dokonce 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172492

nejdůležitější český vynález tohoto století. A protože tato myšlenka je v podstatě hybridní a skládá se ze dvou navzájem se vylučujících prvků, rodí všude na světě obludy a zrůdy.

Konrad Adenauer, což byl moudrý muž, jednou v Bundestagu řekl následující větu: „Gott, der Herr, hat in seiner unendlichen Weisheit dem menschlichen Verstande Grenzen gesetzt.“ Odmlčel se a pak podotkl: „Seiner Dummheit nicht.“ Hospodin ve své nekonečné moudrosti omezil lidský rozum, jeho blbost ne.

Byli jsme ale v devatenáctém století a tenkrát císařský dvůr nebyl jistě také bez viny…

Samozřejmě. Na tehdejší situaci měla vinu i Vídeň a odpovídalo to také trochu duchu doby, kdy byly privilegovány ty národy, které byly uznány. Můžeme to dokázat třeba na Italech v Tyrolsku a v Dalmácii. Ti, ač minorita, tam měli privilegia, protože to byl, abych tak řekl, uznaný starý kulturní národ. V Evropě to měli samozřejmě Němci. Maďaři to již do jisté míry historicky měli a vybojovali si to. Poláci to měli ve své Haliči a Češi si to částečně prohráli během padesátých a začátkem šedesátých let. Navíc jim nebylo jasné, co opravdu chtějí, jak jsme o tom mluvili.

Slova hraběte Taaffeho, která jste citoval, jsou symptomatická!

Nejasnost cílů trvala v Čechách až do konce mocnářství a v té situaci nám spadla do klína celá republika. To znamená, že musela dostat do vínku nádavkem všechny neduhy předešlé politiky.

To nemohlo být jinak. Řekněme, že pomalu od konce sedmnáctého století do devatenáctého století český národ jakožto lingvistický národ nebyl v povědomí, takže politikové, kteří v padesátých letech, jako každý člověk, mysleli v kategoriích svého mládí, vědomě nebo nevědomě ovšem viděli Čechy víceméně v situaci 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172492

roku osmnáct set dvacet. Někteří o tom věděli, jako třeba Lev Thun. Ten asi jako první státník té povstávající nacionální problematice trochu rozuměl, asi taky byl největší ministr kultury Rakouska, ale, jak známo, koncem života se zbláznil. Ač o něm Havlíček psal, že není Čech ani Němec, ale Bohemec, on tomu rozuměl, on zpozoroval, že český národ zase rozkvetl a žije. Pro jiné, kteří neměli ten rozhled a fantazii, ta věc vypadala jinak.

František Josef se sice učil česky, jsou dochovány dodnes jeho české písanky a patřilo to k povinnostem mocnáře a arciknížete, ale moc mu to nepřineslo. Co ovšem dobře uměl, byla italština, poněvadž za jeho mládí nejbohatší částí mocnářství byla Lombardie a Benátsko. A taky v ovzduší jeho mládí byla italština tou řečí kultury. Jeho dědeček ještě žil celé své mládí ve Florencii, řeč jeho mládí byla tedy italština. Tu uměl perfektně! Česky, jak známo, dosti lámaně. A jak člověk vyrostl, tak myslí. A František Josef se svým suchým a velmi byrokratickým myšlením mohl těžko zpozorovat, co se u nás změnilo. To vím ještě od těch, kteří to zažili a co mi to vypravovali.

Když třeba těsně před první světovou válkou zemřel papež a byl zvolen nový, tak italské oddělení rakouského ministerstva zahraničí poslalo císaři do Schönbrunnu návrh gratulačního dopisu, aby ho schválil. Dle zvyku to bylo psáno italsky.

A tehdá, když Terst a Trident byly ještě rakouské, tak byli Italové v rakouských diplomatických službách a ti to psali. Od starého pána se koncept vrátil zkorigovaný, tužkou, a jeden z těch diplomatů, který u toho byl, mi to vyprávěl. Všichni byli zkoprnělí, protože císařova italština byla mnohem lepší než jejich.

Byla to klasická italština osmnáctého století, italština, kterou už vůbec neuměli, tedy florentská, ta nejrafinovanější. To bylo pro ně ponižující a zdrcující, že nenáviděný František Josef ovládá italštinu lépe než oni.

101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172492