23 Ginettiným hostincem prošel již nespočet hostů. Za těch několik desetiletí, po která spravovala hostinec Sv. Marie, se docela naučila odhadnout lidi. Když se před ní krátce před půlnocí objevila rozrušená plnoštíhlá bosá žena v krátkých pyžamových kalhotách a tričku, prostým pokynutím jí ukázala na telefon ve vstupní chodbě. Eva se třásla směsicí chladu, únavy a vyčerpání, které se zmocnilo každého kousku jejího těla, a sotva zvládla vytočit domácí kolínské číslo. Telefon okamžitě zvedla Anna. „Řekla jsi, že můžu volat ve dne i v noci,“ ospravedlňo vala se okamžitě matce, která tušila, že jí volala právě ona. Samozřejmě že noční telefonát byl z Kolína, jak jinak. „Co se stalo?“ „Maminko, u mě v pokoji je vlkodlak,“ chvěl se tenký hlásek. Vlkodlak. No jasně. S těmi se nejlíp bojuje z Francie, to ví přece každý. Že by Frido Anně dovolil dívat se na strašidelné filmy společně s velkými dětmi? „Proč nejdeš za tatínkem, miláčku?“ „Když tatínek na vlkodlaky nevěří. Tak je nemůže najít.“ Jak je to prosté. Když jeden nevěří na vlkodlaky, může si v klidu spát, přestože to má k potenciálnímu nebezpečí asi tak deset metrů. „A co ostatní děti?“ „Ty se mi tak akorát vysmějou.“ Eva moc dobře věděla, že tady nejde o žádné vlkodlaky. Anně se stýskalo po mamince, stejně jako se Evě stýskalo po dcerce i po zbytku rodiny. Ale to v tuhle chvíli nikomu nepomůže.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172242