„Mám pocit, že se tím velmi trápíte. Komu jste se naposledy svěřila?“ „Marii,“ odpověděla Karolína příliš rychle, než aby se včas zastavila. O Marii ani o Josefovi s ním nemluvila. Přála si dozvědět se, zda jsou oba mrtví, ale nenacházela odvahu. „Ženě, která se svým manželem uhořela na buštěvském hradu?“ „Je mrtvá?“ hlesla Karolína. Proč ji to tak překvapilo? Osnovali jí krutou smrt, ona jen bojovala o holý život. Kdyby se nebránila, byla by mrtvá ona. „Ano, i její manžel. Na to jste se mě také chtěla už několik dní zeptat, pletu se snad?“ Přikývla. Nemělo smysl mu lhát. Netušila, kde získává všechny informace, ani to vědět nechtěla. Důležité bylo, že mu důvěřovala a neměla o něm žádné pochybnosti. Když mu však svěří tajemství, může být další na řadě… „Tím, že se zbavíte tíhy své duše, ulehčíte i svému svědomí.“ „Pro tohle tajemství vypálili celou mou vesnici, vzali mi všechny blízké. Chcete skončit mezi mrtvými?“ Kněz neodpovídal. Věděl, že už na Karolínu nesmí dál naléhat, protože pak by celá námaha skončila nezdarem. Musí chtít sama. Musí si uvědomit, že tíhu života nemůže nést sama. To nezvládne žádný člověk. „Dobře, chci se vyzpovídat.“ A tak Jan Matheides konečně vyslechl příběh o Karolínině původu, o plánu Kateřiny Stradové a Jednookém, který má na svědomí životy jejích blízkých. Prozradila mu i to, že se pomstila. Že jeho tělo tlí někde 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172166