Rothschildovo šampaňské (Ukázka, strana 99)

tak hrozná, naopak – mohu vás ujistit, že už brzy se na zámku odehrají podivuhodné vìci... Já to musím vìdìt!“ „Jak byste nevìdìl, když jste ten spisovatel, že.“ Znovu jsem se pokusil pøitáhnout Hildu zpátky na svá kolena, avšak nepochodil jsem. „Nesahat! Tak já se vám jenom zdám?“ Poøád jí to ještì vrtalo hlavou. „Pro vás je škoda každého pomeranče, abyste vìdìl. Tadyhle pan bankéø, ten by vám moh øíct, jak moc jsem živá a skutečná! Živá z masa a kostí.“ „Správnì, Hildo, z masa a kostí,“ souhlasil pan Gutmann. „Anebo ty jsi Božka? Božka nebo Hilda, ale užil jsem si tì!

A tebe taky.“ dodal a s potìšením potìžkal v dlani levé Hildino òadro, z čehož mìla radost. A když potìžkal i to pravé, ukázal na mì a nezakrytì posmìšnì øekl: „Ale co ty? Už nemùžeš, ty impotente, a tak moje milá dìvčátka jsou pro tebe jenom chiméry? To už je hezky dávno, co se ti naposled postavil, co!“ „Na názory erotomana, co se nestydí kupovat si za pár šupù nevinné a bezbranné vesnické dívky, na takové názory jsem já tak zvìdav!“ Najednou jsem nevìdìl, co dál, a tak jsem jenom vykøikl (doufám, že dostatečnì nenávistnì) jako v socrealistickém románu, jež byly tak bìžné v mém raném mládí: „Jsi odporný vykoøis]ovatel, Gutmanne!“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172149

Také jsem mu už tykal a dokonce jsem se pokusil plivnout mu pod nohy, aby má zlost byla dokonalá, ale nepovedlo se mi to; co dìlat, plivat se mi zkrátka nedaøí. „Neøíkej,“ zasmál se. „Kdo tady ještì pøed malou chvilkou olizoval Hildu? Nebo to byla Božka? Já si je aspoò zaplatil, ale ty? Jenom ses chtìl pøiživit, škrabáku. Takže kdo z nás dvou je vykoøis]ovatel?“ „Olizoval jsem ji, možná,“ pøipustil jsem a tøásl se hnìvem. „Ale spíš bych øekl, že jsem ji neolizoval!“ „Cože? Prý neolizoval!“ užasla Hilda nad mou prolhaností. „Abyste vìdìl, celou jste mì oslintal... teï se divím, že jsem vám to vùbec dovolila.“ A než jsem se nadál, vrazila mi facku. Ta facka mì kupodivu pobavila. Mùj nemístný hnìv byl najednou pryč a já se rozesmál. „Ale kouknìme se, tak vy, slečno, nakonec opravdu budete živá! Vylíčil jsem vás natolik mistrovsky, že jste pøekročila hranici, jež se táhne mezi literární fikcí a skutečností.

Kde se to ve mnì vzalo?Abyste mi rozumìla, kritici už nìkolikrát napsali, že mé postavy šustí papírem a že jim schází náboj života. Co je to ten náboj života, co dodnes nevím, Hildo.“ Uchopil jsem ji kolem pasu a pøitáhl si ji k sobì. Jistì poUkázka elektronické knihy, UID: KOS172149

chopíte, že bylo nad mé síly zabránit, aby mi ruka nesjela níž a abych svou nevinnou Hildu nepoplácal po zadku. „Fakturní obrat Vítkovických železáren a jejich zakázky pro Rusko jsem pečlivì studoval ve vítkovickém archivu, což byla úmorná práce, úmorná a nanejvýš otravná,“ øekl jsem panu Gutmannovi, zatímco moje dlaò se nevzdalovala z hezky oblého Hildina zadku. „Ale o Rothschildovu kuchyni jsem se nezajímal ani v nejmenším a jaký v ní roku 1929 pracoval personál, o tom nemám páru. Takže vás dvì, to vám øíkám, jen abyste chápaly své postavení, vás dvì jsem si musel vymyslet, jste pouze bytosti vzešlé z mé fantazie. Moc bych se divil, kdyby tehdy na zámku pracovala nìjaká Hilda nebo Božka.A abych se pøiznal, vlastnì ani nevím… byla na zámku stálá kuchynì?“ Současnì jsem si však uvìdomoval, že všechno to, co zrovna øíkám, je v jasném rozporu se signály, které mi do mozku vysílala má ruka hnìtoucí Hildin zadek, promiòte mi, že se k tomu zadku stále vracím. „Proč nás tím dokolečka otravujete? Dejte nám už proboha s tou svojí fantazií pokoj!“ øekla Hilda, jež hned nato vytrhla ze záhonu diefenbachií a jejím zdøevnatìlým kmínkem mì nìkolikrát udeøila do tváøe. Z koøenù na mì vyprskla vlhká tìžká hlína a vnikla mi do očí i do úst.

Pan Gutmann se zakousl do pomeranče, až vystøíkla š]áva, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172149