Sedmikostelí (Ukázka, strana 99)

Želivského na Novém Městě. Po zádech mi přebíhal mráz a já nevěděl, zda je to četbou či horečkou.

Listopadový déšť neustával, bez deštníku se nedalo doběhnout ani do samoobsluhy, natož vyjít si do Ďáblického háje. Deštník jsem neměl. Můj mackintosh filmového detektiva zklamal, promokavý byl až hrůza.

Zkoušel jsem pečlivěji se starat o své exotické květiny, ale žily si svým životem a kromě pravidelného zalévání mě nepotřebovaly. Jen vinné révě ze stráně nad Botičem se nevedlo tak jako dřív. V posledních dnech výhonek zežloutl, jeho stonek se pustil špejlí, kolem nichž se tak dlouho ovíjel, a ležel v hlíně jako mrtvolka novorozeněte. Listy se kroutily a vyvstaly na nich bílé skvrny. Udělal jsem nad rostlinou kříž, ale nechtěl jsem ji vyhodit, dokud úplně neuvadne.

Paní Frýdová začala být nesvá, že jsem už několik dní nevytáhl paty. Asi si všimla, jak jsem předrážděný, a dozajista jí neušel můj obličej člověka, který je schopen usnout až před rozedněním a z neklidného spánku se probírá kolem poledne. Ke konci týdne, bylo to v pátek, kdy jsem nebyl schopen vstát z postele a jen jsem upíral nevyspalé oči na bílý strop, vstoupila do mého pokoje s náručí plnou knih a prohlásila, že mi vybrala ze svých nejoblíbenějších a že možná vytlouká klín klínem, ale že to někdy pomáhá. Knihy s žuchnutím dopadly na stůl a paní Frýdová za sebou zavřela dveře.

Přinutil jsem se v posteli aspoň nadzvednout a natáhnout ruku po svazku, který byl nejvýš. Horace Walpole: Otrantský zámek.

Usmál jsem se a nezávazně knihu otevřel v polovině. Za okamžik jsem se vrátil na začátek a začetl se. To bylo ráno. Najednou zaklepala bytná na dveře, nesla mi večeři. Byl večer. V pokoji od rána svítila lampa, nevnímal jsem čas. Za oknem teď byla tma, budík ukazoval tři čtvrtě na osm. Knihu jsem měl přečtenou. Najedl jsem se a zvědavě sáhl po ostatních svazcích. Clara Reevová: Starý anglický baron. Ann Radcliffová: Záhady Udolpha. Edgar Allan 106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172034

Poe: Anděl pitvornosti. E. T. A. Hoffman: Pískař. Joseph von Eichendorff: Šálení podzimu. A byly tam další.

Ty knihy mě vyléčily. Přeháněl bych, kdybych řekl, že v neděli jsem se cítil jako rybička, ale latimérie je koneckonců taky ryba, a zhruba tak jsem si připadal. Vytloukání klínu klínem zabralo a nemínil jsem v něm přestat. Oblékl jsem se a dojel na Nové Město, po němž se mi během nemoci stýskalo. Na Karlově náměstí jsem zašel do Černého pivovaru, nevlídné hospody, kde jsem se občas zastavil na oběd. U výčepu jsem si objednal grog. Vybral jsem si nejčistší umakartový pultík a zamířil k němu, stál u něj starý muž nad talířem polévky. Když jsem usrkl z horkého nápoje a mimovolně zvedl zrak, zjistil jsem, že se dívám do tváře profesoru Netřeskovi.

Usmíval se, zvědavý, jestli ho poznám. Přátelsky jsme se pozdravili, já jeho vřeleji, neboť jsem toužil po společnosti a lepší jsem si v tu chvíli nemohl přát. Přišlo mi však divné, že je tu v neděli o poledni sám, a zeptal jsem se na jeho ženu. Rozesmál se a řekl, že jsem stále stejný jako na boleslavském gymnáziu. Pak mi s napůl omluvným, napůl ironickým úsměvem vysvětlil, že je otcem pětiměsíční dcery, a když už nemůže ten kravál doma vydržet, uteče do hospody. Starý pán v rozpacích. Jeho žena je vegetariánka, pokračoval, a nevadí jí, když se on, nenapravitelný milovník české kuchyně, jde najíst ven.

Prohlížel jsem si jeho tvář a hledal známky sešlosti. Žádné jsem nenašel, nevypadal o moc starší, než když jsem ho viděl naposled.

Očka za silnými brýlemi byla živá, tváře zdravě zardělé, křivé vystouplé zuby zažloutlé od tabáku – nesporná známka pravosti.

Jako kdyby mi četl myšlenky, začal mě ujišťovat, že se mu manželství vydařilo a též jeho paní je spokojená. Věděla, koho si bere.

Kdo byl do stáří starým mládencem, těžko mění své zvyky. Lidé je pokládají za vnučku s dědečkem, jeho dceru mají za pravnučku.

Když mi to říkal, znovu se rozesmál. Pozval mě k sobě, prý ať se přesvědčím, že to může klapat i v tak podivínských domácnostech, jako je jeho. Nenechal jsem se pobízet.

107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172034

Zavedl mě do nenápadného činžovního domu ve Václavské ulici. Vyjeli jsme výtahem do třetího patra. Dvoupokojový byt byl situován sice do dvora, ale na jihovýchod, čehož si Netřesk cenil.

Setkání s paní Netřeskovou bylo trapné. Z předsíně jsme vstoupili do kuchyně s květovanými záclonkami ve spodní části oken.

Netřesk očekával, že ji zastihne tady, a když nebyla ani ve vedlejším obýváku, zavolal na ni. Ozvala se z ložnice. Pokynul mi, abych šel dál. Přiložil si prst na rty, na znamení, že malá spí.

V ložnici byly zatažené závěsy a starého profesora zradily slabé oči. Nemluvně nespalo. Paní Netřesková seděla ve starodávném ušáku vedle rozestlané postele, držela dítě v náruči a kojila ho.

Podle výrazu v tváři právě vedla vnitřní svár sama se sebou, zda má manžela požádat o strpení, nebo dítě narychlo odložit. Spokojeně sálo. Ten výjev byl překrásný, a já jsem ho neměl vidět. Nejistě se na mě usmála a řekla, že ruku mi podá za chvilku. Tvářil jsem se jakoby nic.

Netřesk byl vyveden z míry ještě víc než my. Vyzval mě, abych se posadil a dělal ženě společnost, on zatím uvaří v kuchyni kávu, a nechal mě tam, ať si poradím, jak umím. Měl jsem sto chutí jít za ním a ponechat matku a dítě jejich intimitě, ale to by zas vypadalo jako útěk. Sedl jsem si na okraj postele.

Rozhostilo se ticho, bylo slyšet jen zvuky vydávané ústy nemluvněte. Byl jsem rád, že je v pokoji šero. Planuly mi tváře a bylo mi paní Netřeskové líto, že ji muž uvedl do takové situace. Koutkem oka jsem se po ní podíval, ale povzbudivě se usmívala na dítě, jako bych v pokoji vůbec nebyl. To mi dodalo odvahu k hovoru. Řekl jsem, že si ji pamatuji ještě jako studentku. Odpověděla, že je to možné, ale ona si mě nepamatuje, vždycky se dívala jenom po starších chlapcích, drobotina ji nezajímala. Ihned si uvědomila, jak směšně ta odpověď zní, vezme-li se v úvahu věk jejího muže, a znovu upadla do rozpaků. Abych to zamluvil, začal jsem se vyptávat na profesory, kteří ji učili, a vzpomínal na ty své. Navrhla, abychom si jako spolužáci tykali: ona je Lucie. Představil 108 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172034